Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

6. Koncert v New Yorku

Pozn. Video z celého koncertu z YouTube zmizelo, nahoru do médií přikládám aspoň první písničku (We Will Rock You) ze seznamu, na který dám odkaz do komentářů. (Protože v textu jinak nejde otevřít a přepisováním Vás mučit nehodlám.)

Den následující byl dnem s velkým D. Dovádění předchozího večera na mě nezanechalo snad díky včasnému ukončení žádné negativní následky a já se s chutí pustil do příprav. Jakých? Make-up se nevybere sám, vážení! Přesně v té nejkrizovější situaci jsem musel zjistit, že ačkoliv moje skříň přetékala luxusními hadříky, já neměl co na sebe. Moc široké, upnuté, nudné, pak zas prapodivné, málo třpytivé! V neposlední řadě se to k sobě nehodilo! Na figuríně jsem vyzkoušel několik svých vykouzlených návrhů, ale za nic to nestálo. Urgentně jsem vyrazil na nákupy. Tři hodiny v tahu, ale katastrofa byla zažehnána. Ani jsem nedoufal.

Poté nadešel již očekávaný příchod Dot. Ohromně jí to seklo! Až jsem ji trochu záviděl, ale na mě by šaty s velkým výstřihem asi vypadaly směšně. Můj dekolt není holt tak působivý. Co nadělám? Prohodili jsme pár zdvořilostních frázi typu „moc krásné šaty" nebo „pan elegán" a vydali se do Madison Square Garden. Velkolepý stadion, kam jsem osobně zavítal poprvé. Na sportovní utkání si moc nepotrpím, i když okukovat vysportovaná těla basketbalistů je lákavá představa jak zaplácnout volné odpoledne. Ze všech neonových nápisů bylo jasné, že jsme správném místě. Ne úplně příjemnou změnou bylo, že jsme frontu pro jednou museli vystát se vším všudy. Ubohý civilové! Nežijí věčně a půlku z toho, co jim bylo naděleno, stráví čekáním!

Konečně nám svérázná hnědovlasá uvaděčka zkontrolovala vstupenky, které i se svým neopatrným přístupem natrhla tak, že se ještě jakž takž dalo najít naše sedačky. Pódium nebylo daleko, vlastně jediný kdo měl lepší výhled, byly pouze první řady fanoušků stojících hned pod ním. Nervozita, naděje, očekávání! Všechny tyto emoce by se v tu chvíli daly v sále přímo krájet. Bylo jedno, jestli šlo o někoho, kdo slyšel a této skupině teprve den před koncertem nebo o jejich dlouholetého fanouška, všichni byli z této události nadšení a prostorem se rozlévala přátelská a pohodová atmosféra. Dlouho jsem nic takového nezažil. Vlastně jsem se tam cítil neuvěřitelně báječně, jako kdybych se s celým davem znal osobně. Hudba vážně dokáže pospojovat rozdílné skupiny lidí. Navíc tolik! Aspoň pro ten jeden magický večer.

A pak to začalo! Světla v sále potemněla a všem se zatajil dech napětím, co bude následovat. Během chvilky se rozzářila duha světel nad scénou, ale jeviště zůstalo zahalené ve stínu a ze zákulisí vyšel první člen kapely, který se po pódiu pohyboval jako černý přízrak. Publikum začalo jásat. Vyšla druhá postava, za ní třetí a po deseti vteřinové odmlce čtvrtá. Naštelovali se každý na své místo ke svému pracovně hudebnímu náčiní a poté už bylo jasné, že to nebude kdejaký koncert, na který jste si mohli zajít každý pátek, ale masivní show, která právě vypukne.

Ve skupině si dali vzájemný signál, že je vše připraveno a bubny začaly udávat tolik proslavený rytmus. Bum, bum, čá! Fanoušci to rychle pochytili a v cuku letu se přidali. Kolem mě se to rozehřmělo, že jsem si téměř myslel, že přichází pořádná bouře. I když jsem se úplně nemýlil, neboť obrovská pulsující masa lidí neměla daleko k tomuto přírodnímu úkazu. Musí vám být jednoduše z mého popisu jasné, že se nejednalo o nic jiného, než o hitovku We Will Rock You. Avšak tehdy byla úplně nová a už tak se valila světem jako nezastavitelný balvan tehdejší rock-music. Samotné zapojení publika byla novinka, kterou nejen Amerika doposud neznala. My dva jsme se na sebe šibalsky usmáli a přidali se k davovému šílenství. Tedy alespoň do té doby, než kužel bílého světla ozářil frontmana.

Zůstal jsem stát jak opařený, vyšlo ze mě jen: „A do prdele!"