Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

3. Dočasná náruč

Ráno jsem se probudil mírně rozlámaný z nepohodlné pružinové matrace, ale poměrně odpočatý a prima naladěný. Jak by ne?! Po minulém pohodovém odpoledni. Musím uznat, že mi to povyražení přišlo vhod. Zkontroloval jsem ze zvyku kolik je hodin a usoudil jsem, že mám času ještě dost. Přesto mé první kroky směřovaly do koupelny, krása vyžaduje zdlouhavou péči, kterou si nejde odpustit, proto jsem raději neotálel a pustil se do práce. Nemohl jsem přeci nechat Tobyho čekat ani o minutu déle, neboť přede mnou byla ještě krátká ranní procházka pro nový svěží outfit do mých oblíbených obchůdků. A zadařilo se!

Můj safírově modrý top posetý třpytkami už na první pohled vyvedl Tobyho z rovnováhy, když jsem ho přijel vyzvednout taxíkem. To mu však ani v nejmenším nebránilo, aby mi následně šťastně padl kolem krku.

„Ahoj Magnusi! Tobě to dneska sekne!" složil mi galantní kompliment a přidal pusu na uvítanou.

„Nápodobně, takže pokud si dobře vzpomínám, jízda žlutým new yorským taxíkem byla na seznamu spolu s návštěvou naší kovové lady s pochodní, kavárnu dozajista někde potkáme a nějaký čas nám zbude i na další aktivity, o kterých můžeš popřemýšlet cestou."

„Paráda! Ty jsi poklad." zaradoval se a já už mu otevíral dveře do auta.

Projížděli jsme nejznámějšími ulicemi kolem proslulých budov, kupříkladu Empire State Building, Chrysler Building nebo Rockefeller Center. Toby měl vykloněnou hlavu z okýnka a nemohl se vynadívat. Upřímně jsem v tu chvíli trochu žárlil na tyhle architektonické skvosty. Já seděl přímo vedle něj a byl jsem taky přímo výstavní kousek, navíc v prvotřídním ohozu. Kdekdo uznával mojí krásu napříč staletími. Leonardo da Vinci považoval můj portrét za své životní dílo a nyní proslulá Mona Lisa byla tehdy všem úplně volná. Škoda, že ten obraz záhadně zmizel neznámo kam. Michelangela Buonarrotiho ani nemusím zmiňovat, ten podlehl mému kouzlu úplně. Kde byla chyba?! Kde?!

Jakmile se na mě obrátil a já si mohl prohlédnout čiré štěstí v jeho smaragdově zelených očích, moje uraženost vzala za své. Na něho se nešlo zlobit. Koneckonců jsem se vždy také rád kochal kamennými monumenty lidské civilizace. Byla to překrásná díla, hlídající odkaz svých tvůrců dlouhé věky. Místo abych se zabýval takovými hloupostmi, které mi do té chvíle létaly hlavou, jsem se ke svému příteli více přivinul.

Netrvalo dlouho a taxík zastavil na špičce Manhattonu s nádherným výhledem na Ostrov svobody, na který jsme se i tak dívali z poměrně velké vzdálenosti. Toby se nesmírně divil, že Socha Svobody má dokonce svůj vlastní ostrov, myslel si, že je snad v nějaké ulici či parku, ale to býval vždycky častý omyl turistů. Nasedli jsme na trajekt a nechali se tam odvézt. Byla klika, že mi jeden chlápek prodal dva zlevněné VIP lísky, když zjistil, že se musí urychleně vrátit do centra a vyřešit nějaký pracovní průšvih. Ty fronty, které dokázaly být s přílivem návštěvníků na několik hodin a tudíž naprosto neúnosné, bychom jinak asi nezvládli.

Kvůli naší neplánované protekci jsme měli přístup až nahoru do koruny, z čehož byl Toby úplně paf. Ale já z toho zas tak radostně neskákal. Spíš jsem se plazil. To nekonečné točité schodiště mě začalo iritovat už v prvních pěti minutách, kdežto Toby běžel svižně vzhůru jako laňka.

„Pospěš si! Hrozně se loudáš!" pokřikoval na mě.

Ale výhled, který se nám po této strastiplné pouti naskytl, stál za to, i když byste ho na fotografii mohli snadno zaměnit s pohledem z nějakého tuctového vysokého majáku. Všude kolem šumělo moře, které brázdily jachty a plachetnice místních boháčů a město i jeho shon byly daleko. Ideální moment plný harmonie si vyžádal své.