Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

14. Následky neuvážených činů

Potuloval jsem se ulicemi, domů se mi totiž nechtělo ani za mák. Věděl jsem, že nebudu mít klid, dokud všechno nevyřeším. Po hodince už jsem stál před Joelovým bytem, odhodlaný podstoupit, co bude třeba. Zaklepal jsem. Slyšel jsem jeho kroky už zdálky. Znal jsem jeho zvyky. Položil knihu, co právě četl na botník a sundal klíče z kovového háčku a hned poté vklouzly do zámku. Jedinou změnou bylo, že když mi otvíral, chyběl mu typický šťastný úsměv. Jeho tvář byla jako vytesaná z kamene. Byl jsem si jistý, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Měl důvod se zlobit, přestože šlo jen o zmeškaný brunch, neboť jsem mu vždy dal vědět předem, zato tentokrát jsem šel až poté s objasněním, které taktéž nemělo být konejšivé. Co teprve až se dozví podrobnosti?

„Dlužíš mi vysvětlení." nevěnoval mi ani pozdrav.

„Proto jsem přišel." odsouhlasil jsem pokorně.

Beze slova se ztratil zpátky v bytě, tak jsem se šel usadit do obýváku, kam za mnou během chvilky dorazil a podal mi sklenku vody.

„Něco jiného by nebylo?"

„Nebylo. Alkohol z tebe táhne až sem. Vypij to."

No potěš koště! Ten do toho skočil rovnýma nohama. Když už teď nasadil svůj oblíbený postoj vychovatele, nehodlal jsem ani pomýšlet na to, co mě ještě čeká. Rozhodně to nemohlo být nic příjemného, i přesto jsem si myslel, že to nakonec pochopí a nebude tak zle. Přebral jsem si od něho vodu a odložil ji na stůl. To se mu sice nelíbilo, ale už se tím nehodlal zabývat.

„Spusť."

„Dobře, ehm ... jak začít?"

Joel povytáhl obočí a řekl: „ Od začátku?"

„Dobrý nápad, jenom prosím tě nedělej z toho takový drama. Nešlo o nic závažného, prostě jsem si jenom chtěl po dlouhé době vyrazit se starým kámošem a no, zapařit nic víc."

„Celou noc? Víš co si o tomhle myslím. To jste vymetli všechny bary v New Yorku?!"

„Ne, šlo jenom o jednu jedinou oslavu, konkrétně narozeninovou, v hotelu o jehož totožnosti bych raději pomlčel."

„Magnusi!"

„Ty víš, že to nechceš slyšet!"

„Jo. Moc dobře. Čí?"

„Čí co?"

„Čí narozeninová oslava to byla?"

„Ehm ... mého bývalého ..."

„COŽE?!? Děláš si ze mě srandu?!" vstal z křesla tak rychle, jako kdyby do něho uhodil blesk, opravdu jsem se bál, že mě za tohle přinejmenším ukamenuje.

„... ale to jsem nevěděl, dokud jsem na něj nenarazil."

„Tak proč si tam tedy zůstával?!"

„Je to složitější."

„Posluž si, jen jména si laskavě ušetři!"

„Vlastě on byl dost ... na šrot, všichni tam byli a dost možná by udělal nějakou koninu, nemohl jsem ho tam jen tak nechat, tak jsem ho uložil do postele a dohlédnul na to, že bude v pořádku do té doby, než se o sebe bude moci postarat sám, to je celý."

„Vážně skvělý!" pronesl nejironičtěji, jak mohl, s příznačnými patetickými gesty.

„Hele, fakt mě to mrzí, ale bylo to správné. Nic se nestalo, ten brunch si můžeme vynahradit."

„Sakra Magnusi! Brunch je teď to poslední, co mě zajímá! Nechápeš to? Nejen, že si mě nechal hodinu sedět v restauraci, kde se na mě obsluha dívala skrz prsty, ale tys mi ani neřekl, že někam jdeš, navíc beze mě. A co je ještě horší, když se dozvím přímo od tebe, že si strávil celou noc se svým ex a nemáš z toho žádné výčitky."

„Joeli, proč bych měl mít výčitky? On mě potřeboval."

„Ne, to já tě potřeboval!"

„Ale Joeli, bylo to poprvé, jen jednou a naposled. To se stává a je snad důležitější pomoct někomu ve srabu, než dodržovat nudný jízdní plán. Jsem s tebou prakticky pořád, tak proč je to takový problém?"

„Protože on je pro tebe očividně důležitější než já!" zaječel na mě jako ještě ne.

„To není pravda. Měl jsem ho tam snad nechat udusit se vlastními zvratky? To bys chtěl?!"

„Ty k němu stále něco cítíš, že jo?" řekl polohlasně.

„COŽE?!?"

„MILUJEŠ HO?!?"

„ ... ne, jak tě to napadlo, miláčku. Prosím tě, jak tě mohu přesvědčit?"

On si ale stále vedl svoji.

„Že byl pro tebe dnes důležitější než já, to musí něco znamenat."

„Ale ..."

„Ne, nech mě domluvit. Proč jsi mi neřekl, že si chceš vyrazit beze mě?"

To byla férová otázka. Proč jsem mu to neřekl? Myslím, že jsem se bál. Bál jsem se, že bude vyšilovat, že mi to zatrhne nebo že ho budu muset vzít s sebou a tím pádem si to vůbec neužiju. Asi vám nemusím vysvětlovat, že takhle zdravý vztah nefunguje. Ve vztahu byste neměli mít tendence něco před vaším partnerem tajit a měla by mezi vámi panovat vzájemná tolerance. Avšak říct tohle nahlas jsem se neodvážil. Mlčel jsem.

„Magnusi ... má tohle cenu?"

„Já ... já ... já nevím."

„Ale já vím." posadil se na stoličku naproti mně a sevřel mé dlaně ve svých, jeho pohled se oprostil od zloby, kterou nahradilo pár kapek slané vody.

Tehdy jsem byl v jeho bytě naposled. Párkrát jsem ho ještě potkal a doslechl jsem se, že žije s klukem jménem Steve, se kterým se seznámil na univerzitě na jedné z mnoha přírodovědných přednášek. A prý je šťastný. Je zvláštní, že ani já jsem od něho toho dne neodcházel zrovna zdrcený. Cítil jsem se spíše otupělý. Ano, bylo mi to líto, vždyť jsme spolu byli skoro rok. Vlastně jsem to tak rychle ani nestačil strávit, úplně jsem jeho myšlenkové pochody nechápal, ale nešlo to jinak, věděli jsme, že to nikdy nebude fungovat.

Stavil jsem se v mém oblíbeném podniku pro čerstvý bagel a kávu, abych trochu nabral dech a srovnal si myšlenky. Domů jsem dorazil až navečer. Nalil si sklenku martini a šel jsem si poslechnout vzkazy od klientů, které se hromadily na mém záznamníku. Vcelku samé bláboly. Magnusi tohle, Magnusi tamto. Potřebuju, abys udělal tohle a zařídil támhleto, jako kdybych byl stroj. Mezitím jsem pročítal denní tisk, ani tam na mě nevypadla žádná senzace. Ale to jsem ještě neměl ani tušení, že přeci jen na mě jedno ultimátum trpělivě vyčkávalo. Samozřejmě mezi telefonáty byly i ty od Joela ve chvíli, kdy na mě marně vyčkával. Bylo to podivné slyšet, ale nedělal jsem si z toho zbytečně těžkou hlavu. Začínal znít docela zoufale a zrovna když mi vyčítal, že se na něho vykašlu v den, kdy mi chtěl oznámit, že ho přijali na jeho vysněnou univerzitu a já začínal chápat, proč tolik vyváděl, vzkaz přerušil nově příchozí hovor.

Nenechal jsem ho vyzvánět dlouho a přiložil si sluchátko k uchu. Slyšel jsem, jak někdo přerývaně dýchá, než se dotyčný odhodlal mě tichounce oslovit: „... e-ehm, Magnusi? ... Jsi tam?"

Kdo to byl? To jsem poznal okamžitě.