Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

16. Neustále na drátě

Po příchodu domů jsem si nalil sklenku už ani nevím čeho a hrabal se ve všech vjemech z letiště. Bylo to až směšné, naprosto hloupé. Jedna jediná nevinná pusa na rozloučenou. Avšak to se mohlo zdát jen náhodným kolemjdoucím. Vzhledem k tomu, co jsme spolu prožili, to byl jakýsi příslib pokračování. Byl jsem si tím více než jistý. Nutilo mě to přemýšlet, jak to s námi asi bude dál. Tenhle stav, kdy bych nepotřeboval dělat nic jiného, by mi vydržel ještě dlouho, ale vrhnul jsem se do práce, abych zbytečně nezahálel. Jakžtakž jsem to zvládal. Vyřídil jsem nutnou korespondenci a namíchal pár lektvarů na lidská trápení i proti bradavicím. Přišla noc a já se jenom převaloval z jedné strany na druhou, musel jsem na něho neustále myslet. Zavolá - rezonovalo mi v hlavě dokola. Slíbil mi to a já cítil, že to bude brzy, proto jsem několik následujících hodin vysedával u telefonu se sklenkou portského a čekal na jeho uchu libé zvonění. Děsně se mi to táhlo, až mi to drásalo nervy, jenže jsem moc dobře věděl, že nemohu udělat nic lepšího, takže jsem v rámci zachování klidu vyřídil dvě lahve. Pitomý krám! Jakmile se rozezněl, div jsem nepřetrhnul šňůru, a to jen proto, abych se dozvěděl, že volá Ragnor kvůli novému tedy vlastně starému malovanému džbánu, který si pořídil na blešáku. Chtěl jsem ho okamžitě poslat s jeho přednáškou o historii umění někam do háje nebo hůř, ale vzpomněl jsem si, jak mi osobně vytrhl trn z paty nějaký ten pátek zpátky, když jsem z Freddieho byl rozložený na malinko jiný způsob, a měl bych mu to po zásluze oplatit, tak jsem mu odsouhlasil, že se za ním v dohledné či vzdálenější době zastavím na celé dva dny a všechno probereme, ale teď jsem zkrátka nemohl blokovat linku příliš dlouho. Mé posedávání mohlo pokračovat.

Rozhodl jsem se, že toho opět alespoň využiju a prostuduju si některá méně často využívaná kouzla, ale bylo to k ničemu, nemohl jsem se soustředit. Chodil jsem po bytě sem tam, potom zakotvil v kuchyni a zíral tupě na stěnu. Skončilo to tím, že jsem postupně přinutil levitovat všechny dostupné příbory. Když jsem chtěl připojit i mísy a hrnce, telefon se znovu rozezněl. Rozeběhl jsem se bezhlavě za ním, což mělo za následek, že vše, co předtím viselo ve vzduchu, se nyní poroučelo se vší pompou a hřmotným rachotem k dlaždičkové podlaze. Ups! Ale co? Ten hovor byl důležitější, tentokrát ano.

„Haló?"

„Magnusi?!"

„Freddie!"

Ticho, opět nám scházela slova, popravdě já se spíš bál, že se nám ztrácí signál, u zaoceánských telefonátů nikdy nevíte.

„Freddie, jsi tam?"

„Jo jsem, já ... já jen nevím, ... nevím co říct."

„Řekni, co chceš, jsem moc rád, že tě zase slyším."

„Vážně? A chtěl bys mě ... slyšet zase ... třeba někdy ... i jinak než přes telefon?"

„Chtěl." pousmál jsem se a Freddie dedukoval dále.

„A, možná, dejme tomu, ... víc než slyšet?"

„Hmm? Taky."

„Třeba se ... mě i ... dotýkat?"

„Ehm ... jo."

„A jak moc?" ptal se už s neskrývaným dětským nadšením.

„Hróóózně moc."

Stačilo tak málo a byli jsme zase rozněžnělí a rozňufaní jako tehdy, když se nám příhodně naskytlo bezpečné útočiště hotelu a kdyby nás nedělily tisíce kilometrů, určitě bychom po sobě už skočili. Ač uplynuly dva roky, chemie mezi námi nevyprchala. Spíše sílila. Na tom neměnil nic ani fakt, že jsme šli dál a našimi postelemi za tu dobu prošli noví milenci. Navrátili jsme se k sobě, alespoň duševně, na fyzično bylo prozatím času dost. Freddie mi zpočátku volal jednou za tři, čtyři dny, poté se prodleva snížila na dva a pak už mi volal denně, což se ustálilo zhruba na šestou až sedmou hodinu večerní, ale pro něj to s časovou odchylkou byly telefonáty půlnoční. Domlouval jsem mu, aby neponocoval a volal mi dříve, ale on na tom trval, že prý stejně nemůže spát a také musí občas zajít do klubu, baru, hospody prostě jakéhokoliv zábavního podniku, aby nevzbuzoval moc velké podezření, že je s ním něco jinak či v nepořádku. Na oplátku mi večer líčil do nejmenších detailů.