Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

11. Bezmoc a vztek

Nový rok 1978, který si žádal i tradiční koupi nového kalendáře, znamenal zármutek, hromadu starostí a nic jiného. Sám jako obvykle. Byl to začarovaný kruh. Na nějaké předsevzetí jsem úplně dlabal. Tak to pokračovalo i dál. Uplynul více než půl rok, ale Freddie mi byl neustále v patách a pronásledoval mě, kudy jsem chodil. Nemyslím fyzicky, ani úplně psychicky, i když jsem občas usínal s myšlenkou na něho, ale kdekoliv bylo puštěné rádio, vyhrávali z něho na plné pecky Queeni a kromě toho se šířily zvěsti, že Freddie začal vést poněkud promiskuitní život, což mělo zahrnovat spoustu mejdanů, drog a sexu s náhodnými osobami. No nejásal jsem nadšením! Co byste čekali? Byl jsem součástí nějaké počáteční vlny toho rozruchu? Vlastně jsem odpověď znát nechtěl. Na moji obranu, tedy hlavně mého osobního duševního zdraví před nepřátelským vlivem okolí, jsem pořádal mnoho srazů s dobrými přáteli, kteří mě pomohli se od celé záležitosti odpoutat. V neposlední řadě jsem také hudbu začal poslouchat ryze z mého oblíbeného staromódního gramofonu, který mi koupila Etta zhruba čtyřicet let zpět. Svůdná kráska zpívající v klubech všemožně po New Yorku a především má poslední láska. Když jsem ji byl předešlý rok po návratu do města navštívit, už si mě nepamatovala a krátce na to zemřela. Ach, proč mě všichni opouštějí? Ne, nehodlal jsem z toho dělat tyátr. Muzika, nic víc. Vydával jsem to za stylový retro závan.

Dot mě naštěstí skoro vůbec nenechávala samotného. Sice jsem se jí nemohl svěřit s tím, co se stalo ke konci roku, protože by mi opět omlátila o hlavu svoje moudro, že smrtelníci vždy znamenají potíže a že to sám dobře vím. Pff! Vím, nevím. I ona se v tom mýlí, o smrtelníky se tu nejedná, jen s nimi spojené impulzivní unáhlená rozhodnutí a nenadálé konce, kterými je, jak jejich označení napovídá, tou nejhorší a korunovanou smrt. Třeba i ta vztahová. Zpřetrhání vazeb není nic jiného než umírání a popravdě není nic horšího, než když nesmrtelná osoba zmírá za živa, s tímhle jejím dalším výrokem jsem naopak musel plně souhlasit.

Jinak byla k nezastavení. Stále jí vrtalo hlavou, co mě žere a mohla se přetrhnout, aby mi zlepšila náladu, ale zas ne moc, protože mě většinou zpražila ironickou poznámkou, abych si náhodou nezvykl. A jak to jen šlo, snažila se mě vytáhnout na čerstvý vzduch. Jednou jsme společně vyrazili za letního slunečného dne na pouliční trhy. Protože co jiného vám nejlépe pomůže zapomenout na trápení než ten nejlepší úlovek za výhodnou cenu? Ale jak je známo, ulice vždy byla nebezpečným místem nejen kvůli lupičským gangům. Procházel jsem zrovna kolem stánku se zeleninou, když tu najednou jsem zaslechl povědomou melodii vzápětí doplněnou o tu nezaměnitelnou barvu hlasu. Text byl pro mou momentální životní etapu více než výstižný – My Melancholy Blues. Už zase na mě šly mrákoty. Já se toho zpropadeného vetřelce snad nezbavím!

„Magnusi? Je ti dobře?"

„Co? Jo! Úžasně. Podívej, co jsem objevil." natáhnul jsem se pro rajče v přepravce přímo přede mnou, abych zakryl, jak mě to, co jsem právě slyšel, rozhodilo, „Co na to říkáš? Na tomatovou omáčku na špagety, kterou jsme si chtěli udělat k večeři, budou perfektní."

„Co blbneš?!" vrátila zboží na místo a odtáhla mě od stánku, abychom neměli u konverzace žádné svědky, „Ty chceš vařit? Magnusi! Buď u tebe nastala nějaká psychedelická fatální změna osobnosti, nebo si měl jeden z těch stavů, kdy absolutně nevíš, co vypouštíš z pusy, jak se ti to poslední dobou stává velice často."

Povzdechl jsem si a věnoval ji jeden z mých pohledů, kterým jsem se ji snažil naznačit, aby si to nevykládala špatně, ale ať do toho zbytečně neryje. Nepovedlo se! Ona byla vždycky otravně všetečná.