Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

20. Knír a nové bydlení

Ode dne, kdy Freddie odjel z New Yorku, se dny příšerně táhly a byly jeden jako druhý. Neuvěřitelně nudný! I lidé jakoby aktivovali nějakou super otravnou část jejich osobnosti. Kupříkladu Dot do mě nepřetržitě šila, zda jsem stále single, nemám někoho vyhlídnutého či mě nemá zase vytáhnout z průseru nebo aspoň na horskou túru. Bylo to k nevydržení! A nic z toho. Jistěže mi Freddie volal, ale málo, krátce a strašně tajnůstkařil a já netušil proč. Výhrou bylo už jen to, když v první minutě hovoru nezněl podrážděně. Dokonce jsem začínal pochybovat, jestli mi ho někdo nevyměnil. Neřekl nikdy nic konkrétního, ať už jsem se ptal, jak postupuje práce na albu či na předběžné datum, kdy plánuje dorazit nebo jestli bych nemohl případně přijet já za ním, jenže to údajně z důvodů přísných podmínek, které panovaly během jejich nahrávání, kategoricky odmítl už jen z principu, že ostatní si do Mnichova také netahali své milostné protějšky. Činil přesný opak toho, co jsem původně očekával. Udělal jsem chybu? Těžko říct. Nechtěl jsem to vzdát, páčil jsem z něho informace, ujišťoval ho, že se mi může svěřit, ať jde o cokoliv, ale většinou se z toho stejně nějak šikovně vykroutil nebo mi to jednoduše položil.

Poněkolika denní odmlce jsem obdržel telefonát, který se zdál podivný od samého počátku. Freddie si dal načas, než mě vůbec pozdravil, ale co mě zaujalo dalekovíce, byl hluk ulice v pozadí. Vždy telefonoval z pohodlí domova čistudia, kde měl na hovor dostatek soukromí. Tohle se mu nepodobalo ani v nejmenším. Navíc nešlo o ledajakou ulici, protožekromě rušného provozu jsem zaslechl i volání stánkaře vyzývající ke koupinejnovějšího vydání newyorského tisku. Podezřelé, nemyslíte? Samozřejmě jsem se ho na to hned optal, ale on se zase vymlouval, že má akorátpuštěnou televizi s událostmi ze světa. Ani obsah následně sdělených informací nebyl příliš uspokojivý. Plácal páté přes deváté, což mě přivedlo k zamyšlení, že to pro mě nevěstí nic dobrého, zvláště jestli je opravdu v New Yorku a nechce se mnou mluvit narovinu ani přes telefon. Od té doby už nevolal vůbec. Skoro jsem si myslel, že to mám brát jako definitivní konec, rozchod. Až jednoho dne, přibližně v polovině května, když jsem to opět nečekal a chtěl jsem se vypravit za klientem do Španělska, někdo zaklepal na dveře mého apartmá.

V prvním momentě jsem ho nepoznal, vždyť jeho tvář měla nezvyklou ozdobu – knír! Freddie si opravdu nechal narůst knírek, což v té době neoficiálně znamenalo, že patří do gay komunity.  Že by se konečně přestal schovávat? Tahle image mu byla schopná zajistit nehoráznou publicitu a později, když se s ní pyšnil i na pódiu se tak stalo. Ale to předbíhám! Ležérně se opíral o futra, jednu nohu zkříženou přes druhou, projel mě uhrančivým pohledem a řekl: „Tak co na to říkáš?"

„Wow!" bylo jediné, na co jsem se zmohl. Objal jsem ho, nemohl jsem uvěřit, že přišel, vzájemný kontakt byl jediné, co mě mohlo ujistit, že se nemýlím a opravdu tu stojí.

„To je to tak ohromující?"

„Co? Že jsi tady nebo tvůj knír?"

„Z tvé otázky se zdá, že obojí, drahý, jen by mě zajímalo, co víc." vlepil mi polibek a pak ještě jeden delší.

„Stop. To lechtá." smál jsem se, když jsem se poprvé setkal s jeho vousy na mé pokožce.

„Oh ne, jestli se kvůli tomu nebudeš chtít se mnou líbat, tak ho zase shodím." pronesl ledově chladně a bylo jasné, že nežertuje.

„To by byla škoda. Líbí se mi. Sluší ti." pyšně jsem si ho zhlédl, upravil jsem mu vlasy a obmotal ruce kolem krku.

„Překvapení s mým příjezdem, ale stále vede, že?"