Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

10. Omyl

Prásk! Co se děje? Překvapivě mě neprobral výstřel z děla, ale Brian, který vtrhnul do dveří bez jakéhokoliv pozvání. Jakmile mi to došlo, schoval jsem zbaběle hlavu pod deku jako pštros do písku, protože jsem Freddiemu nechtěl působit zbytečné trable, kdyby musel svému kamarádovi vysvětlovat, co dělá s nahým mužem v posteli. Co asi?! Hádám, že Brianovi by nikdo nemusel napovídat, jistě byl chytrý až moc, když studoval astrofyziku.

„Freddie! Koukej balit, letí nám to za dvě hodiny." zavelel, zatímco se hrnul roztahovat závěsy.

No do háje! Nepříjemnosti dorazily. Dvě hodiny?! Do kolika jsme spali?

„Vypadni! Vše mám pod kontrolou. Už nemáme společný pokoj, nejsem malej a ty nemáš právo mě komandovat!" zaječel Freddie a hodil po něm polštář.

Brian nespokojeně zamručel a při odchodu za sebou teatrálně prásknul dveřmi. Dobré zprávy! Nejspíš si mě nevšimnul. Když už byl vzduch čistý, opatrně jsem vykouknul a uviděl Freddieho ztrápený výraz.

„Moc se omlouvám, Magnusi. Já ... nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Dnes máme další koncert a já ... musím odjet."

„To je dobrý. Je to tvá práce. Mám ti pomoc s tím balením? Nebo něčím jiným?"

„Ne, ne, ne. Stejně tu toho moc nemám. Zvládnu to." zavrhnul můj štědrý návrh a políbil mě, cítil jsem, kolik rozporuplných emocí se v tom promítlo a on řekl roztřeseným hlasem, „Magnusi, bylo mi s tebou nádherně a nechci, aby to skončilo."

„To já taky ne."

Chvíli se díval smutně do někam prázdna a přemáhal pláč. Přitulil se ke mně a něžně mě hladil, hladké polštářky jeho prstů po mé pokožce přejížděly nahoru a dolů jakoby se nad ní vznášely. Nevěděl jsem co dodat. Nemohl jsem s ním odjet na turné. Tedy ne, že bych nechtěl, ale kapele by se to vysvětlovalo asi těžko. Pak ještě vysvětlovat, proč nechodím normálně do práce a mohu si to dovolit, samotnému Freddiemu ... ne, to by nešlo. Aspoň zatím. Všechna ta předešlá pozitivita zmizela ta tam a dostavila se neblahá hořká pachuť loučení. Jenomže to by nebyl Freddie, aby to vzdával tak snadno.

„Ruku." cukl sebou.

„Cože?"

„Dej mi ruku."

Podal jsem mu ji a on vzal fix, který ležel na nočním stolku a dal se do psaní.

„Zavolej mi na tohle číslo, ..."

„ ... pokud budu chtít zas prožít fajn časy." dokončil jsem myšlenku jeho vlastními slovy z textu songu.

Usmál se na mě: „Jo ... prosím řekni, že se nevidíme naposled."

„Ne ... v to ani nedoufej, zavolám ti a najdu si tě, ať jsi, kde jsi." slíbil jsem mu a odhrnul mu aspoň trošku jeho rozcuchané vlasy z obličeje.

Rozloučili jsme se nejlépe, jak se dalo. Ani v tom časovém presu jsme si neodpustili záplavu vroucných polibků. Nechtěl jsem ho doprovázet na letiště a dělat vše ještě těžší. Zamával mi a dveře výtahu se za mnou zavřely. Podivně se mi sevřelo hrdlo. Opustil jsem hotel a vrátil se domů, kde na mě nikdo nečekal, snad jen práce a vzkazy od klientů. Ach, domov, sladký domov!

Došel jsem si dát sprchu a následně se převléct, mé oblečení sice nevypadlo jako nošené dva, téměř tři dny za sebou a vonělo jako čerstvě vyprané, ale po změně už jsem úzkostlivě toužil. Vykouzlil jsem si horkou čokoládu a pohled mi sklouzl k telefonu. Ten zatracený přístroj se proměnil v magnet mé pozornosti. Uvažoval jsem, že by bylo rozumné nevolat ihned a nechat to zhruba den či dva uležet. Vážně jsem chtěl počkat, než Freddiemu zavolám, ale nevydržel jsem to moc dlouho, přestože jsem nevěděl, jestli už přiletěl na místo a neměl žádnou jistotu, jestli ho dostanu k telefonu, chtěl jsem mu aspoň nechat vzkaz a asi po dvou hodinách jsem doslova skočil po telefonu, vytočil číslo a čekal na odezvu.

„Dobrý den. Úklidový servis. Jak vám mohu pomoci?"

„Pardon, to je omyl. Vytočil jsem špatné číslo. Promiňte. Nashledanou."

To jsem blázen! Musel jsem někde udělat chybu kvůli zbrklosti. Pět. Tři. Sedm. Když jsem vytáčel číslo znovu, dal jsem si velký pozor, abych to zas nezkazil.

„Dobrý den. Úklidové služby. Budete si přát?"

Zavěsil jsem. Předchozí omyl nebyl omylem, ale omylem způsobený omyl. Zamotané, že? Ale zjednodušeně to znamenalo toto – měl jsem špatné číslo. Co si o tom myslet? Jednalo se o nešťastné nedorozumění? Byl to naschvál? Na to už jsem se Freddieho zeptat nemohl. Přemístit se do Daytonu portálem by nebylo zrovna diskrétní, sic snadné jako facka. Co bych tam asi dělal? Vybafnul na něho v šatně a nechal se zatknout za nezákonné vloupání? Mrzelo mě to, bolelo mě to. Nemyslel jsem si, že by mi dal špatné číslo záměrně, ale vypravit se za ním na další z koncertů ve Státech nepřipadalo v úvahu. Jak bych mu to asi vysvětlil. Nakecal bych mu snad, že mi dva koncerty nestačily? Že jsem přijel, protože telefon, co mi dal, nebyl jeho a chtěl jsem si o tom promluvit? Že k němu možná něco cítím? Nevysmál by se mi do tváře? Kdyby se přiznal, že to byl jeho cíl, musel bych si postavit bunkr a uzavřít se před hanbou aspoň na sto let. A přesně proto jsem mu nesměl dovolit přiblížit se více k mému citlivému jádru. Že jsem z poloviny démon, neznamená, že nemám srdce.

Jenže co teď? Nejjednodušší se zdálo nechat to plavat s tím, že se nejednalo o nic jiného než o obyčejný úlet se slavnou hvězdou hudebního nebe. Nezdálo se, že by mi lhal, když říkal, že nechce, abychom se viděli naposled. Znělo to upřímně. Tak dobrý herec zas není? Nebo ano? Popravdě jsem se bál, že o mě nestojí. Pokud bych slyšel, jak mi to říká do očí, nezvládl bych to. Tudíž nechat minulé události za sebou, se zdálo méně bolestivějším řešením. Problém byl v tom, že jestli mě předtím fascinoval, tak nyní jeho moc nade mnou sílila. City se do toho zapletly, aniž bych to očekával či chtěl. Myslel jsem, že bude třeba jednou z osobností, která mě zajímá profesně, nikoliv příliš soukromě, duševně, ale to přesně bylo ono. Duše, která skrývá tajemství, kterým by mohlo být ublíženo. Co si to nalhávám? Už od začátku jsem tušil, že mezi námi půjde o mnohem víc. Vlastně jsem se začínal ztrácet v tom, kdo je obětí této šarády. Budu se trápit já? Nebo mě to přejde a bude truchlit on? Či jsme v tom oba až po uši? Možná ani jeden a celá událost rychle vyšumí, avšak tím jsem si byl jistý nejméně. Tak nějak to nebylo poprvé, co mě někdo nechal odejít.

Mezi všemi těmi otázkami vyvstávala asi ta nejdůležitější. Jak to vyřešit, aniž bych udělal nějakou blbost, které bych mohl litovat?

Sáhnul jsem opět po telefonu a vytočil číslo, které jsem znal výtečně z paměti: „Ahoj Ragnore, kámo, potřebuju trochu upustit páru, zajdeme si někam trochu užít. Nutně potřebuju doprovod a pojistku, že neudělám nějakou botu."

Za pár hodin se potíže rozpustily ve směsi nápojů na tácu přede mnou. Poslední, co si pamatuji je, že mě Ragnor pomohl na nohy a hodil si moji ruku kolem ramen. Víc už ani ťuk.