Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

8. Nezastavuj mě

Veškerou naši útratu si nechal připsat Freddie na svůj účet i přes moje značné protesty a raději mě popohnal k výtahu. Jakmile se dveře otevřely, objevil se za nimi liftboy ve své pracovní uniformě, který užuž otevíral pusu na svou otázku, ale Freddie byl rychlejší.

„Dobrý večer. Do sedmého, děkuji."

Cestou nahoru jsme neřekli ani slovo, protože jsme si nebyli jistí, zda naše obsluha umí držet jazyk za zuby a mě stejnak nenapadalo žádné kloudné téma k hovoru. Už takhle jsme tomu chlapci museli do hlavy nasadit brouka, kterého se nezbaví - celebrita si k sobě pozdě v noci vede návštěvu, přímo jak titulek na úvodní stránku. Vzápětí jsem si dokázal lehce spočítat, jak asi drby o Freddiem vznikly. Když jsme výtah opouštěli, Freddie na něho zdvořile kývnul a vydal se dlouhou chodbou ke svému pokoji, který se nacházel až na samotném konci. Já ho následoval pouze několik kroků za ním a pokukoval, jak v zadní kapse štrachal klíče. Chvilku se nemohl trefit do zámku, byl roztomile roztěkaný. Ale pak jsem byl pro změnu z té nádhery vedle zas já.

Opravdu pětihvězdičkové bydlení jak má být. Ten pokoj byl obří! Interiér byl laděn do azurově modré a bílé s doplňujícími šedými až černými prvky. Ať už šlo o pruhované povlečení na velké masivní manželské posteli nebo o krásnou, už na pohled pohodlnou, pohovku, která by se dala přirovnat k nebi za slunečného dne s několika polštářky místo načechraných mráčků. Na konferenčním stolku voněla čerstvá kytice bílých růží a pod ní se odrážela noční obloha, protože kromě medově žluté konstrukce byl celý stolek prosklený, taktéž celé stěny a strop obývacího pokoje jako by šlo o zimní zahradu, z které vedly dveře na malý balkónek s posezením. Stejnou hřejivou barvu jako nohy stolku měly i rámy obrazů, ve kterých byly umístěny černobílé črty různých new yorských budov. Co celému prostoru dominovalo nejvíce, bylo elegantní černé křídlo, nepochybně jedno z nejdražších kousků, které se nádherně lesklo v tlumeném světle žároviček, což skvěle dokreslovalo intimní atmosféru.

Freddie polechtal klávesy a dotázal se stručně: „Líbí?"

„Líbí?! To je slabé slovo!" zůstal jsem stát strnule ve dveřích, protože ten, kdo to tu uvedl do tohohle stavu, stvořil vskutku umělecké dílo. Že bych si svůj byt taky nechal trochu poupravit. Jaký bytový architekt měl tenhle skvost na svědomí, jsem k mé smůle nezjistil.

„A to vše platí agentura! Včetně servisu a úhrady škod. Díkybohu."

Freddie mě vtáhl dovnitř, protože zřejmě bylo i v jeho zájmu, abych na jeho prahu nepostával další dva dny, zvláště když moje bunda házela odlesky jako disko koule snad i za dva rohy.

„Pojď, musíš vidět ten výhled!" stiskl mou dlaň v té svoji a já cítil to teplo. Teplo jeho mladé bázlivé krve, když se odhodlal jít do risku. Nedokázal zamaskovat stupňující nervozitu. Neucukl jsem a nezklamal ho, naopak jsem nad jeho opatrností zvedl koutky úst a tiše šel s ním tam, kam mě vedl.

Otevřel dveře balkónu a k mým uším dolehl známý šum velkoměsta aneb zvuky kol aut svištících ulicemi, hlasy povídajících si lidí a další ruchy neznáma. Povzdechl jsem si a věděl, že tohle je nyní můj domov, místo, které si mě omotalo kolem prstu i přes hromadu nedostatků. Freddieho taky tohle město neobyčejně fascinovalo.

„Všechna ta světla kolem a vysoké budovy. Pozval jsem tě k sobě, přitom já jsem tu návštěvníkem. Znáš jistě mnohem víc staveb v okolí, než já. Řekni, máš takhle pěkný výhled i ze svého bytu."

„Téměř ... až na jednu podstatnou výjimku." přiznal jsem.

Freddie se na mě otočil s nechápavým pohledem, dlužil jsem mu vysvětlení a prstem ukázal na něho. I on ukázal zmateně na sebe s otázkou v očích. Pochopil zcela správně, vážně jsem myslel jeho. Klidně bych si ho dal do květináče a postavil si ho tam na okrasu místo fíkusu. Já popošel blíž a přikývl. Perfektní! Moment jak stvořený pro náš první polibek. Ještě virbl a nemělo to chybu.