Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

7. Znovu na scénu

Seděl jsem doma na křesle a na střídačku jsem očima hypnotizoval stěnu a žlutý lístek v mé ruce. Přehrával jsem si v hlavě celou situaci, jak jsem k němu přišel, pořád dokola, ale stále mi to nějak nehrálo. Něco tu prostě nesedělo. Vše se seběhlo neskutečně rychle. Ty jeho uhrančivé oči, které však nebyly děsivé spíš vyděšené. To, jak mi tu vstupenku podsunul zcela hladce a bez zaváhání. To, že ji měl z neznámého důvodu u sebe. A aby těch podivných úkazů nebylo málo, tak místo, kde mělo být napsané číslo lísku, bylo proškrtnuté, což mě deprimovalo asi nejvíce a právě v tom jsem viděl skrytou boudu. Proto se mi tam moc jít nechtělo.

Na takové akci jsem vskutku nebyl nováčkem, měl jsem za sebou stovky podobných událostí po celém světě a ještě se mi nestalo, že by nějaký údaj na vstupence scházel. Přemítal jsem, zda nemůže jít o nejapný žertík ze strany Freddieho jako odplata za to, že jsem ho v tom klubu víceméně neslušně ignoroval. Jenže tak jak jsem se zachoval, bych se zachoval ke každému, kdo by za mnou přišel, když nemám náladu, nic se mnou nepohne. Sakra, byl jsem takový idiot! Ale vážně by známý zpěvák běžně nosil po kapsách falešné lístky na svůj vlastní koncert? Přeci jen pravý by tam nějakou zvláštní náhodou mít mohl, co já vím, třeba schovaný pro přátele. Ale důvěryhodnou kopii? Na co? Nemohl vědět, že přijdu a pochybuju, že by je rozdával na potkání. Tahle podivná konspirační teorie o tom lístku obecně mi po zhodnocení přestala dávat smysl, ale k žádnému rozumnému řešení jsem se nedobral, a proto jsem se rozhodl změnit aktivitu, neboť jsem ani nechtěl vědět, jaké další blbosti bych si byl schopný navymýšlet. K vyřizování jsem toho měl vcelku hodně. Několik klientů si vyžádalo mě osobně, takže jsem měl na programu návštěvu Maroka, Francie a má pověst se spolu s mojí magickou mocí těšila oblibě i v Austrálii. Ale jak se kruci vysvětluje domorodcům, že klokany místo peněz neberu?! Naštěstí šlo jen o běžné prkotiny, které jsem měl během dopoledne odbyté, ani ten klokan mi nezůstal na krku. Ne, vážně jsem si nechtěl založit zoologickou zahradu! Ještě to tak! Mohl jsem se vrátit k mému neukončenému dilematu – zda se toho kousku papíru zbavit a zapomenout na celý incident-neincident anebo vyrazit druhý večer v řadě na show, která by pro mě mohla být osudnou v obou opačných významech.

Seskupil jsem si všechny možné scénáře večera a došel jsem k několika možnostem. Buď to se mnou nevzdal a chce mě zkrátka vidět, ne-li sbalit, nebo prostě jen dělá rád dobré skutky. Tím jsem vyčerpal ty pozitivní a temný list mohl začít, povětšinou křičel, že se jedná o past, že chce, abych litoval, že jsem do toho baru kdy vstoupil a podobně. Jenže já toho litoval už v prvních minutách koncertu a litoval bych asi, i kdybych ho potkal kdekoliv jinde s věnováním stejného dotčeného pohledu předchozího večera, z kterého mi byť jen při vzpomínce běhal mráz po zádech. Šlo spíš o to, jestli by Freddie neměl ještě efektivnější způsob bolesti. Nejvíc mě trápilo, jestli je vůbec dobré se tam ukazovat. Po pravdě jsem mu nechtěl hledět znovu zpříma do očí, i když mě fascinovat nepřestal, spíš mě zajímal o to víc. Očekává, že se ještě ukážu? Proč? Stále plno otázek! Rozhodně jsem si tam nechtěl jít jen pro výčitky svědomí, a aby po mě někdo šlapal.

Vzal jsem vstupenku a hodil ji do koše. To vše mi působilo samé chmurné myšlenky, které nebraly konce, a já doufal, že takhle budu mít konečně klid. Jenže ...

Provinile jsem se zahleděl zpět a lístek z koše vylovil. Nešlo to. Něco ve mně křičelo, ať to nedělám. Ale co s tím? Touha tam jít byla silná a neodbytná, ale jevilo se to jako něco špatného, neuváženého.

Zastavil jsem se před krbem a dlouze se zadíval na ten papírek v mé ruce, který na první pohled postrádal jakoukoliv podstatu. Avšak ta dosahovala nebeských výšin. Pohlédl jsem do žhnoucích plamenů nezkrotného ohně a myšlenka ho do nich vhodit se rozplynula rychleji než pára nad hrncem. Položil jsem ho na stolek a šel si do ložnice vybrat něco hezkého na sebe.