Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

15. To pozitivní

Na drátě jsem měl Freddieho, který se ještě stále vzpamatovával z kocoviny, přesto se dokopal k tomu, aby mi zavolal. A jak jsem se později dozvěděl, tohle byl osmý pokus. Počítal jsem s tím, že mi zavolá, ale ne tak brzy. Nebyl jsem připravený s ním znovu mluvit, vlastně jsem už neměl chuť po celém dni mluvit s nikým, jenže to vypadalo, že on má na srdci něco velmi důležitého, což celkově měnilo situaci. Zněl tak ustrašeně a zároveň naléhavě.

„Freddie?"

„Magnusi! To jsem rád, že jsem se ti konečně dovolal!"

„Stalo se něco?" položil jsem mu prostou otázku a čekal, s jakou pohromou přijde.

„Ne, já jen ... jak se máš?"

„Fajn. Ty jsi v pořádku?"

„Jo, ale potřeboval jsem slyšet tvůj vlídný hlas, bylo to dnes dost šílený a navíc jsem si zpětně uvědomil, že jsem se ti zapomněl omluvit."

„Za co?"

„Prostě za všechno."

„Ale Freddie, neudělal jsi nic špatného ..."

„Ale ano, udělal – zazdil jsem tě. A hlodá mě svědomí."

„Blázínku! To je všechno? To se trápíš jenom kvůli tomu?"

„Asi ... a ještě kvůli tomu dnešnímu ránu, prosím, dovol mi to odčinit a pozvat tě na jedno přátelské kafe. Chci tě vidět dřív, než zas odjedu."

„Ach jo ... takže kdy?"

„Skvělý! Děkuju, děkuju! Co v sobotu?"

„Tuhle sobotu?"

„Jo tuhle sobotu."

„Proč ne? V kolik a kde?"

Nesmělé dohodování pokračovalo ještě několik minut. Ani jeden z nás se nechtěl nijak unáhlit. Jako bychom se znovu poznávali a oťukávali. Na závěr jsme se domluvili na jedné malé zapadlé kavárně na Manhattanu, a jelikož neprobíhalo žádné turné a Freddie tu byl víceméně inkognito, nemuseli jsme se ničeho obávat. Více jsme si momentálně povědět nepotřebovali. Mírně rozpačitě jsme se i rozloučili a každý si šel po svém. Já se dočkal zaslouženého klidu na odpočinek a mohl se jít konečně pořádně prospat.

Za těch pár dní jsem se stihl trošku zregenerovat, přerovnat knihovnu, vyhovět části svých klientů a v sobotu už jsem byl opět v plné síle. Jakmile jsem vešel do kavárny, aniž bych se pořádně rozkoukal, už na mě Freddie mával od jednoho ze zadních stolků. Na tváři mu hrál široký úsměv a užuž se chystal mě obejmout, na poslední chvíli se ale zarazil a raději mi formálně potřásl rukou. Usadili jsme se a nevěděli, co říct, proto jsme se téměř synchronně chopili nápojového lísku a prohlíželi si ho opravdu důkladně. Pomyslně jsme oba pátrali po neškodném tématu k hovoru, což byl celkem oříšek. Jé, oříškové latté! Objednali jsme si a já se mimoděk optal na jeho slibně rozjetou hudební kariéru, načež se Freddie rozpovídal o turné po Japonsku a o nahrávání nového alba v Mnichově, a jak z toho celé kapele už hrabe, neboť inspirace jen zřídka sídlí v odříznutém hotelu jakým je Park Hilton. Sice se v tvorbě posunuli o pořádný kus dál díky někomu, kdo si říká Mack, ale že je potřeba vědět, kdy je čas na přestávku. Hlavně, že z toho vycházejí velice specificky někdy až depresivně podbarvené písničky jako Don't Try Suicide či Dragon Attack, proto prý zbytek nahrají dodatečně a teď si dávají onu zmíněnou pauzu. Přeci jen většina měla i jiné povinnosti, protože až na Freddieho všichni měli své milované partnerky, se kterými postupně zakládali rodiny. Paradoxně měl největší náskok nejmladší z party aneb benjamínek John, který toho roku na svět uvítal třetího sviště, kdežto Roger čekal prvního až na jaře následujícího roku, když už Brianův synek Jimmy pobíhal na zahradě po trávníku. Ale ani Freddie nebyl úplně sám. Jeho rodinku však tvořily kočky. Vše se tedy zdálo až na malé nepodstatné detaily v idylické harmonii.

„A kdy se vracíš zpět do Londýna?"

„Dneska. V sedm mi to letí."

„Páni, tak to bys měl pomalu vyrazit."

„Jo, to bych asi měl." řekl, ale k odchodu se neměl, místo toho nastalo opět trapné ticho.

„Mám tě doprovodit."

„Nechtěl jsem škemrat, ale když už ses sám nabídl." usmál se, dostal mě přesně tam, kam chtěl.

Během chvilky už jsme stáli na ulici a já hvízdnul na taxíka, který vyjížděl zpoza rohu. Dojeli do jeho hotelu pro zavazadla, jenom jsem zíral, jak to tam dali po tom mejdanu do kupy, a spěchali jsme kvapem na letiště. Se složitou dopravou v centru nikdy nevíte, v kolik kam dorazíte, my jsme měli štěstí a nechytli žádnou zácpu, takže Freddiemu zbyla před odletem dobrá půlhodinka času. Posadili jsme se k prosklené stěně s výhledem na dráhu, abychom prohodili pár slov na rozloučenou.

„Sakra, neustále melu o sobě, vždyť já se tě nezeptal jaký je tvůj život?"

„Jednotvárný oproti tvému, tedy byl, než jsem na tebe narazil na tý párty."

Za moji drzou výpověď jsem schytal ránu pěstí do ramene. Freddie to bral jako vtip, možná proto, že jsem do svého projevu vložil špetku ironie, ale to bylo proto, že mi to přišlo směšné takhle vyslovit nahlas. Žít nudně nebyl můj styl. Jenže to nemělo dál pokračovat, když už mě neměl kdo držet zpátky. Vysvětlování se však nekonalo, protože letištní rozhlas svolával cestující na palubu.

„Už budu muset, měj se hezky Magnusi." povzdechl si.

Chtěl to něčím završit, ale stále se zdráhal, proto byla záchrana situace na mě. Otevřel jsem náruč a pevně ho v ní sevřel.

„Ty taky, Freddie, a dávej na sebe pozor."

„Budu a ty zas ode mě pozdravuj svého přítele a vyřiď mu, že má obří kliku, že tě má. Ehm, jak že se jmenuje?"

„Joel ... se jmenoval."

„Jmenoval?"

„No jo, víš, my se rozešli."

„Ah promiň, to mě mrzí, snad to nebylo kvůli tomu večírku, že ne?"

Na takovouhle otázku se už z principu neodpovídá, pokud ji nemáte v úmyslu znegovat, tak jsem mlčel.

„No do prdele! Takže to bylo kvůli tomu večírku! Můžu za to já! Proč jsi nic neřekl?! Můžu to nějak napravit? Jen řekni a já ..."

„Freddie, brzdi! Tvoje vina to není. Rozešli bychom se tak jako tak, pokulhávalo nám to už delší dobu."

„Fakt?"

„Jo, nedělej si s tím hlavu."

„Tak jo, já ... já ..." začal se šacovat, zřejmě aby zjistil, kam si založil pas, protože hlášení ho urgovalo již podruhé, „ ... promiň, už fakt musím, ale určitě ti zavolám, jasný?"

„Jasný, užij si let."

„Díky." věnoval mi poslední pohled a spěchal k terminálu.

Díval jsem se, jak se mi vzdaluje a vytahuje z kapsy svou letenku. Proto jsem se i já vzápětí vydal na cestu, ale opačným směrem. Kráčel jsem pomalu v kontrastu s okolním rozruchem. Kdekdo nestíhal nebo se nečekaně dozvěděl, že se musí urychleně dostat na druhou stranu letiště. Velké tabule s rozpisem všech letů se často měnily a aktualizovaly, aby poskytly informaci o každé nepatrné změně v letovém plánu a u Freddieho letu již blikal nápis – poslední výzva. Pozdě jsem si vzpomněl, že jsem mu ani nezamával, proto jsem při pohledu na jednu z nich alespoň symbolicky zvedl ruku a v blízkosti ramene rozevřel dlaň. Slyšel jsem, že někdo za mými zády přímo splašeně běží a každou vteřinou se ke mně přibližuje. Chytil mě za rameno, otočil k sobě a políbil mě.

„Ahoj ..." řekl ihned na to Freddie, a aniž by vyčkal na odpověď, hnal se nazpátek.

Omámený jsem sledoval jeho elegantní úprk a teprve, když zmizel za branou, jsem se navrátil zpět do reality. Jestli jsem předtím do hemžení v hale nezapadal, nyní se rozdíl minimálně ztrojnásobil. Venku mi nad hlavou přelétlo jedno z letadel mířící k oblakům odcházejícího parného léta, svištící za lepšími zítřky, zatímco já se za nimi vydal tempem zcela poklidným.