Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

1. Ve hře

A byl tu opět silvestr! Uplynulý rok nepatřil k nijak zvlášť vrcholovým, k zahození ovšem také nebyl. Vztahy mu sice nedominovaly, ale to neznamená, že by mi chybělo rozptýlení. Vlastně to bylo jediné, čím jsem se zabýval. Některé momenty se vyryly opravdu hluboko do mé paměti, hlavně bláznivé chvíle s Dot na různých koutech planety. Například ochutnávka italského jídla, které se neobešlo bez těstovin na všemožné způsoby a Dotiných pochvalných poznámek, karneval doprovázený rytmy samby a hordou pestrobarevných zvířecích kostýmů ve městě Rio de Janeiro či náš neslavný výlet na Arktidu, jen proto, že Dot si chtěla ochočit ledního medvěda, který ji místo toho málem spolkl jako malinu. Opravdu jsem nemohl pochopit, co jí to tehdy popadlo, ale nedala si říct. Není divu, že při mém cestování po Evropě jsem to měl taky krapet mimo prvopočáteční plán, ale komfortní cestování portálem tyhle trable řešilo za mě. Vlastně se ke mně Dot i na pár dní přidala a to právě v Římě, což znamenalo ostrou kritiku mých společenských způsobů plus nějaké naše soukromé mejdany na luxusním hotelovém pokoji s dunícími decibely, kdy z nás ostatní hosté museli mít nervy na dranc, v líném případě posedávání u televize s popcornem, když jsme objevili nějaký zajímavý film. Naše předsevzetí navštívit spoustu událostí jsme pro tentokrát dodrželi, na další rok jsem ale zatím žádné připravené neměl. No co? Minule to vyplynulo nějak samo, tak proč se do toho tlačit? Kde je v tom ta zábava?

Jsou tu naopak zvyky, které se žádným rokem nijak nemění. Do nového roku 1977 zbývalo už jen pár hodin a já si proto neodpustil svou párty pro mé čarodějné přátele. Lépe řečeno, o roli hostitele jsem se pro tentokrát dělil s Ragnorem, neboť večírek se konal v jeho rezidenci v Londýně. Mé noční můry o tom, že to tento rok nestihnu uskutečnit, se nenaplnily, ale bylo to o fous. Trávit tuhle noc sám, zbláznil bych se! Přinejmenším alkohol by mi musel dělat společníka. Naštěstí jsem mohl své úvahy „coby kdyby" hodit za hlavu. Už tu byli všichni. Tedy skoro všichni. Dot ještě nedorazila a já si začínal dělat starosti, neboť nepatřila k těm, co by chodili pozdě. Mé obavy se ale rozplynuly, když vešla v překrásných třpytivých bleděmodrých šatech se zlatým řetízkem okolo krku, na kterém se houpala taktéž zlatá tygří hlava s diamantem uprostřed čela. Pokud si dobře pamatuji, tak ten náhrdelník nepocházel odjinud, než z jednoho našeho dávného výletu na africké safari.

„Dot! Vypadáš ... úchvatně." řekl jsem omámený její krásou.

„Oh, děkuji Magnusi." oslnila mě zářivým úsměvem, „Tobě to dnes také sluší, ale to samozřejmě vždycky, nač to opakovat."

„Jaký drink mohu nabídnout překrásné dámě?"

„Pro začátek poprosím tequilu sunrise, mitře barmane."

„Jak je ctěné přání." podával jsem ji zvolený koktejl a sám jsem si na rozjezd namíchal totéž pro jeden z našich mnoha přípitků.

„Děkuji. Prozraď mi, Magnusi, kdy opět něco podnikneme? Začíná mi to chybět, po těch dvou dlouhých nezáživných týdnech, kdy jsi na mě neměl čas."

„To závisí na tobě. Cestuji teď v jednom kuse, to je fakt, a nejspíš se v blízké době zrovna nezastavím, mám určité představy, ale když si společně s tím budu moci užívat zábavu s bezvadnou kamarádkou, tak mi bude potěšením. Letos to bylo fajn."

„Beru tě za slovo, až něco objevím, ozvu se ti. Buď připraven. Ale teď mne omluv, musím se přivítat i s ostatními, nechci, aby se dalších dvě stě let vyprávělo, že jsem nezdvořilá."

„Chápu." napil jsem se plným douškem a pustil rádio.

Nějak jsem ve spěchu neřešil výběr písniček, nepozval hudebníky a ani DJ se na poslední chvíli nesháněl snadno. Ale co? Všichni se stejně bavili mezi sebou, pili koktejly a po dvanácté hodině většina odpadla jako obvykle. Mně se celý večer hrozně vlekl. Ragnor a Catarina měli snahu mě zatáhnout do hýřícího veselí, jenže já postrádal náladu. Zdvořile jsem je odmítl a poněkud se distancoval. Dokonce i k mému údivu, bylo půlnoční šampaňské teprve mým druhým nápojem této oslavy. Můj skleslý obličej konečně znovu upoutal pozornost Dot, která se od našeho uvítacího rozhovoru nezastavila, neboť po ní stále někdo něco chtěl, či se neodbytně vyptával na první poslední. Já tak zůstal sám až do příchodu nového roku. Neměl jsem koho políbit. Zase. Ach, jak jsem to chtěl změnit! Ano, tenhle sentimentální zvyk dostal i mě. Topil v myšlenkách a ne v alkoholu. Ale neodbíhejme od tématu, Dot mě přišla vysvobodit.

„Copak se děje? Celý večer jsi jako hromádka neštěstí."

„Nic. Včera jsem to přehnal s pitím a dnes jednoduše nemám chuť." lhal jsem nestydatě.

„Mag, nezapomínej, s kým mluvíš. Povídej! Ať už jde o cokoliv. Chci slyšet tvůj skleslý příběh, i kdybych tu měla sedět do rána bez další kapky chlastu a ty bys mi plakal na rameni, což se zatím nikdy nestalo. Snad nebude tak zle."

„Dot jsi milá. Empatii jsi nikdy nepostrádala, ale s tímhle mi nepomůžeš. Dneska nemám náladu na dlouhé hovory. Není to nic, co by čas nespravil."

Ona však byla bystřejší, než se mi původně zdálo. Políbila mě na tvář a řekla: „Šťastný nový rok Magnusi! Až mě budeš potřebovat, dej mi vědět."

„Děkuju, šťastný nový rok i tobě." zadíval jsem se za ní smutně, když mizela mezi skupinkou vytrvalých jedinců, které nápor alkoholu ještě neskolil.

Odložil jsem skleničku na luxusní skleněný stolek zdejší výroby a vešel do dveří kuchyně. Byla to pořádná spoušť! Být obyčejným smrtelníkem asi vyskočím z kůže a zavolám si na pomoc armádu uklízeček. Jenže já měl jedním lusknutím nepořádek opět uklizený. Kdyby sem nedoléhaly dozvuky odvedle, nebylo by ani poznat, že se tu něco dělo. Nikdo se tady už nezdržoval, což bylo pochopitelné, protože občerstvení byly tuny i všude jinde a ke spánku si opilí jedinci vybírali přednostně spíše vanu než dřez. Usadil jsem se na židli, podepřel si bradu a z okna koukal na novoroční pestrobarevné ohňostroje, na které už jsem si za ta léta dosti uvykl. Měl jsem to ohromně rád a ještě radši jsem se o tu radost dělil s někým úzce blízkým, komu jsem nebyl taktéž úplně lhostejný. Z mého hlubokého myšlenkového komatu mě ale probral hlasatel z rádia.

„Pokud jste o půlnoci neměli koho políbit, nesmutněte. Jinak na tom není ani hudební ikona Freddie Mercury, kterého ke konci roku opustila jeho přítelkyně. Spekulace o jeho zálibě ke stejnému pohlaví pokračují a my bychom chtěli Freddiemu popřát hodně štěstí v hledání nového protějšku. Není nic jiného, co by se k této situaci hodilo víc, než největší hit skupiny Queen nyní již loňského roku – Somebody To Love."

A znovu jsem uslyšel ten báječný hlas zpěváka, jehož tvář jsem chtěl vidět před sebou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si na něho za ten rok, co jsem slyšel jeho zpěv poprvé, ani nevzpomněl. Jenže zatímco před rokem byl šťastně zadaný, nyní byl stejný osamělý smolař jako já. Skoro to vyznělo jako inzerát na lásku. Na lásku bez záruky a nejspíš i bez závazků. V tu chvíli jsem tak měl hned nové předsevzetí - setkat se s ním a z vysoka se vykašlat na jakékoliv pochybnosti. Co by mi to mohlo udělat? Nic horšího, než že nepřeskočí jiskra a k ničemu nedojde, se stát nemůže. Kolik mužů už jsem se pokusil svést a oni si místo toho našli nějakou sličnou dívku. Stále se mohlo jednat jen o fámy, ale něco mi našeptávalo, že by to musela být sakra velká náhoda. Ta hudba mě unášela stejně jako tehdy, možná ještě víc. Bodejť by ne, nostalgie a přitom vyrovnanost s osudem si dosud nikdy nebyly natolik blízké. Pozorně jsem poslouchal až do konce a tentokrát mi ten muž z rádia přihrál horkou kartu.

„Tak to byla skupina Queen, která se chystá na své velké turné po Americe od ledna až do března, které je dosti žádané a podobně je to i v několika málo evropských městech. Tento rok to pravděpodobně nebude jejich poslední koncertní šňůra, zřejmě totiž probíhají přípravy na novou desku."

Plán se zrodil z ničeho nic. Snažil jsem se s tím bojovat celý život, ale někdy byla nepředvídatelná náhoda mnohem lepší než promyšlený plán. Shánět lísky na poslední chvíli nebo se vmísit mezi diváky na některém z brzkých koncertů nepřipadalo v úvahu. Tyhle akce začaly být přísně hlídané. Nehledě na to, že jsem si potřeboval dát dohromady některé neuzavřené záležitosti a překopat si program by mi trvalo snad ještě déle, než se ho účastnit. Kdo si počká, ten se dočká. Každopádně jsem věděl, že to časem vyjde a že s sebou vezmu Dot, abych zabil dvě mouchy jednou ranou, sama si o to řekla. Když už nic, byl jsem si naprosto jistý, že aspoň ta muzika se jí bude líbit, své možné další úmysly jsem ji rozhodně neměl v plánu svěřovat.

A kdo ví? Třeba jsem zase zpátky ve hře. Rok 1977 teprve začíná.

Světla ozařující první noc nového roku přicházely s každým dalším prásknutím z jiného místa, házely odlesky na kuchyňskou linku a zřejmě se odrážely i v mých skleněných očích. Jsou totiž chvíle, kdy vám od slz nepomůže ani veškerá magie světa.