Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

4. Návrat domů natrvalo

Poté, co jsem se definitivně smířil s tím, že onen krátký románek skončil, jsem se rozhodl, že se konečně vrátím domů. Chtěl jsem zapomenout na mé nezdary, možná se vrhnout znovu pilně do práce a začít novou životní kapitolu. Dokonce jsem se vrátil opět pomocí lidské letecké dopravní společnosti nikoliv s využitím portálu. Měl jsem alespoň čas přemýšlet, co budu chtít dělat dál. I když let nikdy není dostatečně dlouhý, abych si uspořádal úplně vše. Uvažoval jsem, že až se trochu zabydlím, mohl bych si třeba jít také zatancovat do klubu, do kterého jsem dostal pozvánku od jedné zvláštní dámy na palubě. Jen možná. Ale jedno bylo jasné. Přál jsem si v New Yorku zůstat natrvalo. Nebo alespoň na hodně, hodně dlouho.

Přistáli jsme hladce. Rozloučil jsem se s letuškou a tunelem opustil letadlo plný svých vizí o budoucnosti a nových zážitcích, co na mě zde dozajista čekaly. Jenomže jakmile jsem vystoupil, cítil jsem, že tu něco nehraje a každou další minutou jsem se v tom utvrzoval. Hlavně jsem vše viděl mnohem jasněji, když mi pohled nezkreslovaly přihlouplé brýle milostného omámení, co jsem měl naposled, když jsem tu byl jen na skok. Město zrovna neprožívalo šťastné časy. Proč? Taxikář mě upozornil na jakési záhadné vraždy. Příliš jsem se v tom nehrabal, ale pokoj jsem od nepříjemností zrovna neměl, neboť na mě čekaly naservírované jak na stříbrném podnose přímo v mém vlastním bytě a vskutku to nebylo příjemné překvapení.

Hned na chodbě mě praštil do nosu silný odér a já doufal, že u mě v bytě už cítit nebude. Můj zlatý klíč hbitě zarachotil a v zámku, ale dále už to tak hladce nešlo. Nejenže jsem se nemohl dostat dovnitř, ale i zápach nabral na síle. Nejednalo se o žádnou chcíplou myšku někde za skříní, tenhle puch, který by povalil koně, muselo mít na svědomí něco mnohem, ale mnohem většího! Rozešel jsem se směrem do obýváku, abych otevřel všechna okna a nepadnul smrady sotva jsem přijel. Jenže jsem utrpěl další zásah. Tentokrát bych raději nic neviděl, z toho pohledu mi bylo na omdlení. V mém jindy precizně vymydleném apartmá se na gauči válela skupinka upírů a všude kolem byl nehorázný bordel.

Málem mě kleplo! Znovu se našli po několika klidných dekádách problémoví upírů! Dokonce už i v mém osobním útočišti! Neměl jsem jinou možnost, než to začít řešit rázně a ihned. Prvním bodem bylo zbavit se mých nezvaných hostů a zjistit souvislosti celé té odporné záležitosti.

Zjištění faktů ale nebylo nijak uspokojivé. Naopak! Kdo by se taky radoval z toho, že upíři se stali závislí na krvi zdrogovaných lidí a následně takto nadopovaní začali agresivně a bezdůvodně napadat civily po celém městě? Nejhorší však bylo, že za tím vším stála Camille. Upírka, s níž mé vztahy byly velice křehké. Šlo o její klan, tudíž nesla zodpovědnost. Já věděl, že tohle nelze nechat bez povšimnutí, byť bych chtěl sebevíc a rvalo mi to srdce.

Celý problém jsem řešil ve spolupráci s vlkodlaky a společně se nám podařilo situaci dostat pod kontrolu. Pro mě však nejtěžší a nejbolestivější bylo nevyhnutelné setkání právě s Camille. Podrobnosti vám ale vylíčit nemohu, protože jsem si díky pomoci Catariny nechal vymazat všechny vzpomínky na Camille z 20. století, což pro mě bylo drahocennou úlevou. Později mi sdělila, ač nerada, alespoň okrajové informace, když jsem se snažil zpětně zjistit, proč si nepamatuju, co jsem v té době dělal.

Po tomto přetřesu jsem konečně mohl začít žít normálně, aspoň do té míry jako před tím. Dával jsem do pořádku poslední nedokonalosti v mém bytě, včetně třídění pošty, která mi přišla za dobu mé nepřítomnosti. Konečně jsem si na to po dlouhém odkládání udělal čas. Většinou se nejednalo o nic důležitého, nějaké nabídky, letáky, pohledy, dopisy od přátel a mezi nimi se objevil jeden neobvyklý zahraniční. Prozradila ho netypická obálka a halda razítek. Od koho by mohl být? Zahodil jsem zbytek dopisů na křeslo, nic důležitějšího mezi nimi stejně nebylo a nožíkem opatrně rozřízl papír. První na mě vypadl ručně psaný list, kde stálo:

Milý Magnusi,

myslím na New York a myslím na Tebe. Vzpomínám na všechny krásné věci, které jsme společně prožili. Chci Ti poděkovat, protože jsi mi ukázal, jak šťastný a nezávislý mohu být. Proto jsem se odhodlal neutíkat před skutečností. Rodiče mi sice dlouho promlouvali do duše, ale nakonec pochopili, že má záliba k mužům se nedá změnit. Slíbili, že mi to budou tolerovat jen pod podmínkou, že převezmu rodinnou firmu tady v Anglii a přesvědčím je, že to beru opravdu vážně, aby oni brali vážně mě. I když to není má vysněná práce, vím, že pokud budu moci být s někým, koho budu milovat a zároveň neztratit kontakt s rodinou, ostatní bude vedlejší. Vlastně jsem někoho nedávno poznal a věci nabraly nový směr. Omlouvám se, že jsem Ti tohle všechno nemohl říci osobně, že jsem Tě nechal čekat bez výsledku a jsem přesvědčen, že Ty si jistě najdeš někoho, kdo si Tě zaslouží mnohem více než já. Víš... vždycky jsem se příšerně bál čelit mému otci, jen díky Tobě mi došlo, že problémům se vyhnout nedá a je hloupost jejich řešení oddalovat, přesně tak, jak jsi mi říkal. To ráno si v hlavě přehrávám stále dokola jako mé oblíbené černobílé filmy. Přemýšlel jsem, jak Ti nejlépe vyjádřit svůj vděk a pak mi blesklo. Tehdy v tom lunaparku jsi zůstal stát před plakátem skupiny Queen jako ledová socha, pak zase ta deska, kterou sis prohlížel s nadměrným zájmem. Můj přítel mi pomohl sehnat lísky na jeden z jejich amerických koncertů. Užij si to společně s někým báječným, kdo Ti dá celé své srdce. Zasloužíš si to.

Děkuji Ti za všechno

Toby

Pohlédl jsem znovu do obálky a tam byly dva červeno-růžové lísky s přesnými souřadnicemi místa pro mě určeného v nejslavnější sportovní hale v New Yorku - Madison Square Garden, samozřejmě tučně nápis Queen a nesměla chybět ani data konání - čtvrtek, osm hodin večer, 1. 12. 1977. Ach, Toby! Lepší dárek mi dát nemohl. Za tohle gesto jsem mu byl neskutečně vděčný. Nevadilo mi, že šel dál, to se stane. To, že jsem za ním pár dní chodil s pomíjivou nadějí, zas pro mě taková ztráta nebyla, času jsem měl a mám hromadu. Nevysvětlitelným způsobem mě čtení těch řádků dokonce potěšilo. A vím, že měl v mnoha ohledech pravdu, přestože nikdy nemohl pochopit mé problémy. Třeba, že pokud člověk potká spřízněnou duši, ostatní bude ihned nepodstatné. To vše už jsem dávno věděl, ale občas si to připomenout, není od věci. Byl jsem za něho rád, že je šťastný aspoň v rámci mezí. Dosáhnout všeho podle představ snad ani nejde, ale v tom jsem mu nepodsouval falešné naděje. Já se proto mohl pohnout snadněji z místa, přesně tohle jsem si přál. A v tu chvíli jsem nedokázal určit, kdo komu prokázal větší laskavost.

Koncert mezi civily byla ideální příležitost. K čemu přesně? K poslechu hudby, tanci či seznámení a následnému pomilování. Prostě zábavě ve všech ohledech. Stres jsem odklonil na vedlejší kolej. Nač si život kazit.

Za chvilku jsem přebral i zbytek korespondence a byl nejvyšší čas napsat mé kamarádce ohnivou zprávu, zda bude mít čas a chuť si vyrazit na velkolepý koncert. Vlastně to byl můj plán už dlouho, aniž bych nějaké lístky měl. Koho jiného bych mohl vzít? Dot byla nejlepší volba, neboť si nepříjemné skandály nechávala pro sebe a nikoho nového jsem si ještě nenašel, nehledě na to, že tahle akce měla prozatím velmi vzdálené datum v kalendáři, kdy jsem si nemohl být dopředu ničím stoprocentně jistý kromě mých spolehlivých dlouholetých přátel.

Na odpověď jsem nemusel dlouho čekat. Prakticky mi Dot všechno s nadšením odsouhlasila. No neměl já kliku? Aspoň v něčem. A víte, co se říká – všechno zlé je pro něco dobré.