Dot: „Mám slabost pro muže s knírkem." Magnus: „To já taky, ... ale jen pokud patří Freddie Mercurymu." Dot: „Hah, tak proto jsi mě tahal na všechny koncerty Queenů! We Will Rock You, opravdu." ... Co se vlastně tehdy stalo?
Čaroděj Magnus Bane si u...
Stalo se to, co jsem si myslel. Freddie mi jednoho večera několik málo dnů před začátkem turné oznámil, že bude muset naše hovory mírně omezit. Když mi volal po prvním koncertě a následné after párty v Dublinu, seděl jsem nezvykle u snídaně, takže i bez jeho popisu jsem si dokázal hravě vykreslit představu, do kolika a jakým stylem v noci pařili. A dost! Takhle to dál nejde! Platonické vztahy na dálku jsou pro nerozhodné puberťáky a to už pěkných pár století nejsem. Když Freddie není schopný udělat krok vpřed, musím já.
Zburcovat Dot a přemluvit ji, aby mě v mých výstředních plánech podpořila, nebyl problém. Zvláště když jí kontext jaksi unikal. Sehnat lísky už zas taková brnkačka nebyla, proto jsme si Queen nejeli poslechnout hned do Birminghamu, nýbrž až o dva dny později do Manchesteru. To si k tomu ještě připočtěte, že jsem do té velkolepé události Freddiemu nesměl během hovoru můj záměr prozradit. S hlavou plnou obav, ale i nadpozemským nadšením jsem dorazil na smluvené místo setkání. Ještě jsme do sebe v baru, kde už jsem nebyl dobrých sto let, kopli panáka vodky na posilněnou a akce mohla začít. Dýchla na mě nostalgie, když jsem vešel do haly plné lidí, ve které jsem však vzápětí viděl pouze jediného – Freddieho. Nádherného a k mé smůle nepolapitelného. Až když se mnou Dot lehce zatřásla a zeptala, jestli půjdeme, jsem si uvědomil, že tu v práci střídá skupinu četa uklízečů. S přáním sladkých snů jsem vyslal Dot portálem zpět domů. Rozptylování bylo tak akorát, nastal čas se zkoncentrovat a najít si bezpečnou cestičku do prostor zapovězených veřejnosti, abych se mohl nechat rozptylovat na vyšší úrovni. Proč? Sakra proč jsou ty cesty určené personálu vždy hrozně spletité?
„Kde jen můžou být?" optal jsem se sám sebe poté, když jsem se na té samé křižovatce ocitnul už počtvrté a přesně v ten moment z nedalekých záchodků vyšel John Deacon. Bylo to o chlup, ale schoval jsem se za sloup, aniž by si mě stačil všimnout. Pak už to šlo hladce. Plížil jsem se v těsném závěsu za ním, aby mě dovedl k jejich společné šatně, ze které se zřetelně ozýval Freddieho nádherný a šťastný hlas, pravděpodobně při vyprávění nějaké vtipné příhody a nebyl jsem si jistý, co bych měl udělat dál. Napochodovat si tam, nebyl zrovna zářný nápad. S nelibostí jsem si musel přiznat, že můj plán měl děsivé mezery! Uvolil jsem se je špehovat, abych se pak mohl snadněji rozhodnou co a jak, takže jsem si na jejich dveřích vytvořil jakousi televizi s exkluzivním kanálem o hudebním zákulisí, který obsahoval sem tam i nějakou více či méně odhalenou část těla.
„Tak kluci, kdo z vás je nejvíc namakanej?" prohlásil kdovíkdo z momentálního osazenstva šatny.
Brian na to odpověděl všeříkajícím pohledem, že tuhle otázku si opravdu nepřál slyšet, a to pravděpodobně proto, že moc dobře dopředu věděl, co se dostaví za reakci od ostatních, konkrétně dvou hlavních rivalů. Rog a Deacy se na sebe koukli, aby si zhlédli opovržlivě svého soupeře a v jejich mimice šlo jasně číst, že si o sobě oba myslí, že nad tím druhým mají jednoznačně navrch. Netřeba dodávat, že ani jeden z nich nebyl typický svalovec z posilovny, ale na egu jim to neubíralo. Vypadalo to, že na vzájemné poměřování nakonec nedojde, ale opak byl pravdou. Rozsekli to striptýzem do půl těla přímo před kamerou, kde si pozornost kameramana vítězně urval o trochu průbojnější Roger. Nutno však podotknout, že ani John si s ležérně rozepnutými kalhotami nevedl špatně. Nicméně se na to ozval i Freddie: „Bravo!"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
