𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

16.

V moji rodině jsem byla pověstná tím, že jsem byla až moc zvědavá. Proto mi to nedalo a pokusila jsem se otevřít dveře od domu, který jsem nikdy předtím neviděla. Kupodivu šly dveře otevřít poměrně snadno a dostala jsem možnost nahlédnout do interiéru.

Vešla jsem a nechala za sebou otevřené dveře. Pohlédla jsem na velké schodiště přímo přede mnou, staře vybavená hala, vázy, knihovny, obrazy, zaprášený koberec. Byla jsem docela tímhle objevem zaujatá.

Přešla jsem ke schodiště a opatrně se prsty dotkla zábradlí. Nebylo zaprášené. Vlastně ani jeden kus nábytku v místnosti. Ale nechápala jsem, jak by v tomhle někdo mohl žít a ještě si nechat naivně otevřené dveře.

„Chceš se podívat ještě na závěsy? Jsou sice trochu potrhané od toho, jak se tu bojovalo, ale jinak jsou...pěkné,” ozvalo se mi někde za zády. Zděšeně jsem se rychle otočila a uviděla vycházet z vedlejší místnosti Strange. Již s červeným pláštěm na zádech. No kruci.

„Nemám zájem,” odpověděla jsem okamžitě a dala se k odchodu. Přišla jsem si trapně, když mi došlo, že jsem mu vlezla do domu.

„Říkal jsem, že se vrátíš,” opáčil a dveře přede mnou se náhle zavřely. Zalapala jsem po dechu a otočila se zpětně na něj. „Nechci tě nijak vyděsit. To v popisu práce nemám.”

„Tak proč mě nepustíte?!”

„Celou noc si přemýšlela nad mojí nabídkou. Proto,” odpověděl mi úsečně a jeho výraz se změnil na vážný. „Chci znát tvou odpověď.”

Už jsem chtěla něco namítnout, ale zůstala mi jen pootevřená ústa bez známek slov.

„Fajn tak jinak. Dorazí nám za dva týdny na Zemi návštěva. Pro pár případů by bylo dobré ty schopnosti ovládat na obranu. Chápeme se.”

„Ne.”

„Tak ale notak!” povzdechl si. „Jsi horší než Stark.”

„To je poklona,” ušklíbla jsem se a už chtěla jít pryč. Došla jsem ke dveřím a chtěla je otevřít, ale nešlo to. Co jsem taky mohla čekat. „Chci být normální. Pochopte to už.”

„Neřekl bych,” odpověděl mi na to. „Máš moc. Zajímá tě, jak se ovládá a zároveň rodině neříkáš celou pravdu, že?” pokrčil obočí a na celé se mu vyrojila menší vráska.

Zamyslela jsem se nad jeho slovy. Měl celkově pravdu. Zajímalo mě to, ale zároveň jsem měla strach že ohrozím někoho z rodiny. Sestru, mamku, tátu...

„Asi ano,” vydechla jsem a vzdala veškeré snahy mu odporovat. Četl mi myšlenky a měl plno argumentů, takže mu nešlo vzdorovat. „Bojím se o všechny své blízké. Ani tátovi, kterýmu se svěřuji skoro se vším, jsem neřekla jak doopravdy vnímám svět okolo nás. Vídám zvláštní věci. Teď nemyslím toho ptáka, ale například slyším lidské myšlenky, jejich temnou nebo pozitivní auru. Občas vnímám i to, jakoby se blížila nějaká katastrofa. Taková, jakou bychom sami nezvládli zastavit,” při každé větě jsem se nadechovala a lapala po dechu. Nikomu jsem o tom v životě neřekla. Začala jsem takové úkazy vnímat někdy před půl rokem. To jsem byla ještě veselá, jenže jakmile se to začalo dít, začala jsem se uzavírat.

„Proto ti chci pomoci,” odpověděl mi na to čaroděj a přešel blíž. „Máš k tomu nadání, jenom to ještě nevíš. Vesmír skrývá mnoho tajemství a s mou pomocí to budeš moci vidět.”

„Myslíte?”

„Vím a nevykej mi. Přijdu si starej,” napomenul mě a já se musela pousmát. Tohle jsem několikrát už slyšela třeba od Tonyho. Neměl to rád.

„A já se to budu učit tady?” zeptala jsem se opatrně.

Nooo,” zamyslel se a po té mávl rukou, čímž nás přenesl do jiné místnosti. Byla to velmi prostorná osvětlená místnost. Bílé zdi s okny a ozdobnými keříky a podlaha byla lino v podobě světlého dřeva. „Tady.”

„Nevypadá to zle,” usoudila jsem a místnost si zaujatě začala procházet.

„Ještě aby jo. Ostatní si tady toho hodně považují. Trénoval jsem tu při svých začátcích i já,” řekl mi Strange a obešel mě směrem k oknu, ze kterého vyhlédl ven na nádvoří, kde trénovali další lidé své magické dovednosti. Zrovna zkoušeli vytvořit portály.

Po té si Stephen sáhl do kapsy a vytáhl něco připomínající dva spojené prsteny. Otočil se na mě a hodil mi ho. Já ho obratem chytila, i když mi málem spadl.

„Tohle používáme k vytvoření portálu a zvládání moci. K vytvoření zbraně ho tolik nepotřebuješ, pokud jsi si plně jistá. Říká se tomu dvojprsten.”

„Vypadá obyčejně,” poznamenala jsem, když jsem si ho prohlížela na dlani a po té zkusila nasadit na prsty.

„To už tak bývá. Obvykle se v nejvíc obyčejně vypadajících věcech skrývá velká moc,” objasnil jeho slova a šel blíž ke mně. „Zatím ho budeš mít schovaný u mě. Až si budu jistý, že máš zodpovědnost, nechám ti ho.”

„Já jsem zodpovědná,” zamumlala jsem si pro sebe a prsten si sundala. Předala jsem ho zpět Strangovi, který si ho ode mně převzal a strčil si ho zpět do kapsy. Po té jsme se zase objevili v hale svatyně.

„Nástup zítra v deset tady. Zapomeň na to, že půjdeš roznášet nějaký blbí noviny, co stejně dneska nikdo nečte,” poučil mě a zatvářil se vážně. Teď byl vlastně můj učitel, takže nebylo divu. Jen jsem bezeslov přikývla, což bral jako souhlas a vystrčil mě ze dveří svatyně, které se za mnou vzápětí zavřely. Gentleman...