𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

48.

*O šest měsíců později - Někde ve vesmíru*

Pluly jsme v lodi strážců již několik měsíců. Občas jsme si my tři, co zbyli na Titanu, obstarali něco k jídlu nebo k pití. Každým dnem jsme pomýšleli na návrat domů, jenže o tom jsme si mohli nechat jen zdát. Nevěděli jsme, kudy. Jen jsme bloudili a nechali naše životy v rukou osudu.

Akorát jsem s Nebulou kontrolovala stav  potravin a kolik jich zbývalo. Neměli jsme vůbec nic. Vše došlo před pár dny a docházela pomalu šťáva i lodi. Znamenalo to, že dojde i kyslík a všichni tu beztak zemřeme na nedostatek kyslíku. Přiznávám. Můj život je vážně velice optimistický.

„S takovou máme ještě pár dní. Možná hodin," prohlásila Nebula, když zavřela něco, co sloužilo jako lednice.

„Musíme sehnat palivo pro Milano, jinak se tu za chvíli udusíme. Nedostatek jídla není taková rána jako tohle," pokrčila jsem obočí a podívala se takhle na ní. Nebula můj pohled ignorovala a uklidila zbytky beden, které jsme prohledávaly s nadějí, že něco najdeme.

„Na Xandar nemůžeme, protože ten je zničený. Kdovíkde to samé a nikde poblíž není žádná civilizace," opravila mě a bezcitně se po mně podívala. Vydechla jsem a sedla si na jednu z beden, co se nacházela zrovna poblíž.

„Takže prostě nebudeme nic dělat a budeme čekat na smrt? O to tu jde?"

„Máme jinou možnost? Selhali jsme. Thanos vyhubil lusknutím polovinu populace celého vesmíru."

„To, že jsme selhali neznamená, že to vzdáme. Můžeme Thanose porazit i tak. Jen musíme přijít na to, jak," zamyslela jsem se a zadívala se z kulatého okna nedaleko od nás na rozsáhlý a nekonečný vesmír kolem nás.

„Thanos je neporazitelný. Jeho už nic nezastaví," snažila se mě přesvědčit, jenže já byla tvrdohlavá a nechtěla si připustit, že nejde naše přátele zachránit.

„Podívej, Nebulo. Tony má na Zemi snoubenku a umírá touhou ji zase vidět. Já tam mám rodinu, kterou jsem neviděla už dva a půl roku. Musíme se dostat na Zemi..."

„A ty znáš cestu?" zeptala se mě zaujatě.

„Ne," vydechla jsem a sklopila pohled k zemi. Pak jsem po chvíli zbystřila, když jsem zaslechla Tonyho, jak na něco nebo někoho mluví. Byl v místnosti za dveřmi, které nás od sebe dělily. Šla jsem za ním a opatrně dveře pootevřela, abych nakoukla dovnitř.

Uviděla jsem Tonyho, jak sedí na zemi a naproti němu leží jeho helma od brnění. Nahrával do ní zrovna jeden vzkaz pro Pepper. Podle jeho slov jsem usoudila, že se loučil se životem a sděloval Pepper, že se spolu už nejspíš neuvidí. Bylo mi ho vážně líto.

Pozorovala jsem ho po celou dobu, než nahrávání záznamu zastavil a tiše si povzdechl, než si schoval obličej do svých dlaní. Nevšiml si mě. Byl tak moc rozrušený, že ani nevnímal dění kolem něj.

„Tony?" oslovila jsem ho opatrně. Dal si ruce pryč ze svého obličeje a utrápený se po mně podíval. Šla jsem blíž a dřepla si před něj. „Ztrácíš se nám před očima," řeknu a starostlivě si ho prohlédnu. Za poslední půl rok byl dost pohublý a pod očima měl kruhy. Jeho tvář byla bledá a vypadal jako živá mrtvola.

„Stejně už nám nezbývá moc času, tak proč se namáhat zbytečnostmi..."

„O čem to mluvíš?" nechápala jsem a položila mu ruku na čelo. Úplně hořel.

„Nesnaž se mě znovu léčit, prosím. Chci to mít už za sebou," zachraptěl a zavřel poraženě oči. Opatrně jsem ho objala a hladila po zádech, abych ho trochu uklidnila. Nechtěla jsem, aby takhle přemýšlel. Tohle nebyl ten Tony, který mě před lety jako malou učil používat technologie. Bývalá s ním zábava. Byl jako malej, jenže teď byl troska. Popravdě jsem se mu nedivila, ale doufala bych, že se tomu postaví a pokusí se to nějak řešit. Jenže to na sebe nechal akorát všechno spadnout.