𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

18.

Následující dny tréninku vypadaly podobně. Portály, štíty, boje. Nějaké základy jsem uměla už od Natashy, co mě trénovala předtím. Wong brzy souhlasil s tím, abych se učila i s ostatními studenty a více zapadla do kolektivu, což se i povedlo. Byli tam fajn lidi.

„Šmoulí vesnice. Vážně, Gordone?" zamračil se Wong na jednoho ze studentů, který měl zrovna vytvořit portál s místem, kam by se chtěl někdy podívat.

„Proč ne. Je to taky magické místo!" bránil se čaroděj a portál se zavřel, jakmile si obyvatelé z druhého světa všimli podivnosti v jejich prostředí.

„Další! Rogersová, teď ty," pokynul na mě Wong hlavou a já se postavila na místo Gordona, který se šel zařadit do řady k ostatním. Popravdě jsem nikdy nepřemýšlela o tom, kam bych se chtěla podívat.

Nasadila jsem si dvojprsten a začala vytvářet s pomocí rukou, do prostoru před sebou,  kruh. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, kam průchod bude vést, nepřemýšlela. Portál byl za malou chvíli dokončeny a vedl do nějaké místnosti. Byla v ní na jedné stěně bílá tapeta a nějakými černými znaky či obrázky nebo co to bylo. Více nalevo na té stěně byl nasprejovaný žlutý velký smajlík a skrz na skrz prostřílený od kulek. Zkrátka v něm bylo pár děr. Jinak místnost byla celkově zaneřáděná.

„Johne, tady je portál! Uprostřed našeho bytu je portál do jiné dimenze!" začal na druhé straně kdosi křičet. Znělo to až nadšeně.

„Přestaň brát drogy, Sherlocku. Minulý týden jsi v lese viděl zajíce o velikosti koně!" zavolal někdo na dotyčnou osobu. Bylo to tlumeně. Nejspíš z jiné místnosti. Rychle jsem portál uzavřela a nervózně se podívala po Wongovi, který se po mně díval pohledem typu: "To jako vážně?"

„C-co to bylo?"

„221B, Baker Street. Nemáš zač," odpověděl mi Stephen, když kolem naší skupinky zrovna procházel.

**

Následující dny pokračovali podobně. Moje dovednosti se postupně začaly zlepšovat a dostala jsem na nějaký čas volno, abych si od každodenního tréninku odpočinula.

Lily mezitím dokončila školu a udělala všechny potřebné zkoušky, což v Tonym vyvolalo pocit, aby uspořádal nějaký večírek. Nejen pro ni, ale i pro Petera a další, kteří to zvládli. Přeci jen byl pořád Peterův mentor a byl pro něj jako jeho otec. Z Peterova pohledu samozřejmě.

Nechybělo ani to, že nás Natasha odtáhla do nějakého obchodu, kde jsme si měly koupit nějaké šaty a vymódit se na večírek.

Já vsadila na světle zelenou a bílou. Byly to moje oblíbené barvy. Lily na fialovou a šedou a Natasha klasicky červenou.

„Tak tady jsou naši absolventi!" zvolal Anthony nadšeně, jakmile nás uviděl přijít. Tím nemyslel mě, ale Lily s Peterem, Michelle a Neda, kteří byli hned za mnou. Večírek se konal v Avengers Tower. Jak nečekané. Všude plno lidí, co ani neznáme, jídlo, pití atd. Vše, co by mělo na správném večírku být.

Po vyhlášení Tonyho všichni začali nadšeně tleskat. Všichni čtyři se po sobě podívali a vzápětí i po mně. Pokrčila jsem rameny a šla co nejdál od skupinky lidí, co se kolem shromáždili.

„Moc povyku na dokončené studium, že?" přišla ke mně Wanda s nějakým drinkem v ruce. Došla jsem zrovna k baru a usadila se na jednu ze stoliček u něj.

„Mi povídej," povzdechla jsem si a objednala si u Natashy nějaký z jejích drinků. „Kolik, že Lily je? 19?"

„Přesněji 72," opravila mě Wanda a sedla si ke mně,  při čemž upila ze svojí poloprázdné sklenky.

„A mně blbí tři roky," odfrkla jsem si. „Nemohla jsem chodit do školy,  i když o mně všichni říkají, že jsem na svůj věk dost vyspělá."

„Popravdě nás všechny překvapilo, když jsi začala růst a stárnout rychleji. Steve z toho byl docela špatnej, když to zjistil. Těšil se, že konečně bude několik let vychovávat malé dítě, vodit ho do školy. Civilizovat ho a dovede ho až do dospělosti, jenže jeho plány musely stranou," pokrčila Wanda rameny a podívala se po mně. Já si mezitím vzala drink od Natashy a napila se.

„Tak to mi je líto, že jsem mu to zkazila," zamumlala jsem a zakašlala, jelikož mi na jazyku uvízla nepříjemná pachuť alkoholu, který normálně nepiju. Ale tak proč ne, když je ta oslava, ne?

„Nemůžeš za to. Vlastně nikdo. Doktoři se domnívají, že to možná způsobil střed séra a regenerace, plus nějaký další srajdy, který v sobě nejspíš mají tvoji rodiče."

„Ale co když budou chtít další dítě? Budou zase zklamaní, pokud se to stane znovu," povzdechla jsem si a pozorovala vlnící se obsah ve skleničce, kterou jsem odložila zpět na bar bez zájmu to pít.

„To neříkej. Nejsou zklamaní. Jsou moc rádi, že tebe a Lily mají. Neodpustili by si, kdyby se vám dvěma něco stalo," vyvedla mě Wanda z omylu a podívala se po mně vážným pohledem. „Jste pro ně všechno."

„Já vím," vydechla jsem a sklopila pohled.

„Prej se pokaždý ráno někam vypaříš a vrátíš se až večer. Tak co nám tajíš?" začala vyzvídat a usmála se. „Někoho máš a nechceš aby o něm rodiče nevěděli?"

„Něco lepšího, ale spíš bych čekala, že se mi koukneš do hlavy," podívám se po ní s vážným výrazem. Wanda se přestala uculovat a její výraz se změnil na neutrální.

„Ehm no. Od doby, co jsem vlezla Tonymu do hlavy, když myslel na "určitou" věc, tak si dávám raději bacha."

„Chuděro," musela jsem se tomu zasmát. „Fajn, tak pamatuješ, jak jsem si před dvěma dny četla v zasedačce tu knihu, když Fury něco vykládal a dvakrát mě kvůli tomu okřikl až mi tu knihu nakonec sebral táta?"

„Až moc dobře," Wanda se při vzpomínce na dění zasmála. „Tak o co jde?"

„Nikomu to neříkej. Prosím, ať ti teď řeknu cokoliv. Nemluv o tom nikde."

„Přísahám, pokud to ze mně nezačne počet Widow," nevině se usmála a Dopita svůj drink, přičemž sklenku obratem položila na bar, za kterým už Natasha dávno nebyla.

Přikývla jsem. Nenápadně jsem z kapsy u rozepnuté bílé košile, co jsem měla přes šaty, vytáhla dvojprsten a nasadila si ho na dva prsty. Wanda mě zaujatě pozorovala, jak vytvářím malý portál směrem do desky stolu.

„Teď sleduj to jablko a Rhodeyho," zašeptala jsem jí, když jsem vzala z nedaleké mísy jedno jablko a hodila ho do portálu. Vzápětí jsme se obě obrátily na Rhodeyho, kterýmu spadlo jablko na hlavu díky portálu ve stropě a vyjekl.

„Co? Hej!" vyhrkl naštvaně a začal se rozhlížet. Portály se mezitím zavřely a já si uklidila dvojprsten. Wanda zadržovala smích, tak se raději hned obrátila k dění zády a k baru čelem.

„Co to bylo?” zeptala se mě zvědavě, stále zadržující smích.

„Moje tajemství,” ušklíbla jsem se a už Wanda chtěla něco namítnout, když v tom nám F.R.I.D.A.Y. řekla o nějaké velké vesmírné lodi, co přistála někde u New Jersey.

„Zase Chitaury,” poznamenal Anthony zamyšleně, při čemž upil ze sklenky, co celou dobu držel.

„To nevíme. Jelikož tu není Thor, který by nám to mohl upřesnit,” odpověděla mu na to Maria, co postávala vedle Rhodeyho kousek dál od ostatních.

„Nezbývá nám nic jinýho, než to omrknout. Převléct. Za pět minut se sejdeme v Quinjetu,” zavelel táta a všichni rázem poslechli.