𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

23.

Nebyl den ani noc, kdybych neviděla toho zatracenýho zmetka. Jdu do obchodu, mám hned pocit, že ho vidím u nedalekého regálu. Procházím se jen tak po ulici a zase to samé. Nebo když spím. To už ho vidím i ve snech, jako například teď.

Prudce jsem se posadila na posteli a lapala po dechu z noční můry, z níž se mi povedlo konečně probudit. Hodiny ukazovali tři ráno a já nemohla po té vůbec usnout. Furt jsem musela myslet na to, že jsem viděla hořet náš byt a všichni v něm zůstali. Já jediná byla venku a viděla všechny tři umírat. Až na Lokiho, kterému se podezřele povedlo uniknout.

Vylezla jsem z postele a rovnou i z pokoje. Moje nohy mě zavedly do kuchyně, kde jsem rozsvítila jen takové menší světlo u linky, abych to jako vždy nevybrala o roh stolu během cesty. A vždycky to je opravdu bolestivé.

Nalila jsem si do sklenice, co jsem si vyndala, vodu a napila se. Když jsem vodu vypila, sklenici jsem po sobě umyla a chtěla se vydat zpětně do pokoje, jenže už zase jsem měla ten blbej pocit, jakoby mě někdo sledoval. Nedaleko ode mě postávala iluze Lokiho. Dělal, jakoby o mně nevěděl.

„Co chceš,” šeptla jsem a prohrábla si vlasy.

„Společnost,” odpověděl mi stejně potichu, abychom neprobudili ostatní v bytě.

„Ty? Ale prosimtě,” odfrkla jsem si a zamířila do svého pokoje. Jakmile jsem se ocitla na chodbě, už tam stál Loki.

„Nemůžeš mě držet svázanýho věčně,” zkusil to znovu a už za mnou šel. V další chvíli jsem se zastavila. Podívala jsem se po něm a pohlédla do těch jeho smaragdových očí. Uchvácely mě.

„Náhodou ti to na tý židli prospívá,” pousmála jsem se falešně a chtěla se vrátit do svého pokoje.

„Amando.”

„Amy,” opravila jsem ho okamžitě a podívala se na něj nevěřícným pohledem.

„Zvaž svá slova,” poučil mě.

„Jen tě na něco předem upozorním. Jestli se mi objevíš zase u postele, nasypu si kolem ní sůl,” zavrčela jsem varovně a otevřela dveře od svého pokoje, když jsem došla k jeho dveřím.

„Nač plýtvat tuto surovinou?” uchechtl si Loki nad onou myšlenku. Já jen přivřela oči, tak jako dveře a krátce se šibalsky pousmála.

„Na ochranu před duchy, démony a bohy jako jsi ty,” zaculila jsem se. „Dobrou noc.” S těmito slovy jsem zavřela dveře a tak ukončila i moji komunikaci s Lokim.

**

„Cody!” zavolala jsem přes chodbu na základně Avengers následující ráno, když mě na ni odvezl táta. Cody se zrovna bavil s pár agenty, ale když mě uslyšel, okamžitě všechnu pozornost přenesl na mě. Usmál se.

„Je ahoj,” zamával mi z druhé strany chodby a okamžitě se za mnou rozešel. Jakmile ke mně došel, přátelsky jsme se objali. „Den ode dne vypadáš víc a víc skvěle. Jak ty to sakra děláš?”

„To víš. Geny,” zasmála jsem se a odtáhla. Cody mě následně pohladil po pravé paži a usmíval se.

„Upřímnou soustrast.”

„Proč?” nechápala jsem jeho slova.

„Dostali jste na byt Lokiho,” pronesl a pobaveně se ušklíbl. Odfrkla jsem si a jen do něj uraženě strčila. „Hej, co je?!”

„Jak je možný, že o tom ví všichni?!”

„Tony Stark je upgrade poštovního holuba,” pokrčil Cody rameny a já se musela zasmát. Něco takového jsem slyšela poprvé v životě.

„Ten tě fakt musí mít opravdu rád,” ušklíbla jsem se. Společně jsme se rozešli směrem k jídelně.

„Ani nevíš, jak rád bych mu řekl, aby si ze mě konečně přestal dělat stolek a další věci.”

„Je tam samozřejmě nějaké ale, že?” vyjelo mi obočí nahoru.

„Nepustí mě nikdy ke slovu,” prohlásil vážně a zamračil se. Uchechtla jsem si nad tou představou.

„Jo, to je klasika.”

„Co tu děláš?” usmál se a zastavili jsme se u vchodu do jídelny.

„Táta prej, že jsem tu dlouho nebyla, takže mě vytáhl z postele a odvezl sem. ”

„Smutný příběh.” ušklíbl se Cody.

„Velmi,” falešně jsem se usmála.

„Nepomlouvejte,” upozornil nás dva hlas mého otce a v závěru jsme ztuhli. Otočili jsme se směrem, odkud jsme to slyšeli. Zrovna k nám šel můj, oblečený v jeho obvyklé Americké uniformě a s štítem na zádech. Tvářil se vážně.

„Ka-Kapitáne,” zasalutoval Cody s naznačeným úsměvem i přesto, že byl pořádně nervózní. Tátovi při pohledu na Codyho vyjelo obočí nahoru, ale po té se jeho výraz zase srovnal na neutrální a kývl na něj.

„Hledá Vás Stark, agente Clayi,” řekl mu s klidem a Cody protáhl nešťastně obličej.

„Prosím Vás, Kapitáne Ameriko. Řekněte mu, že jsem se třeba utopil nešťastnou náhodou ve dřezu při mytí nádobí, ať mě už nehledá!”

„Sám Vás v tom dřezu nejspíš utopí, pokud tam nedojdete do,” koukl se táta na digitální hodiny na stěně, „jedné minuty a 30 sekund.”

„Um... Už běžím!” vyhrkl Cody na rychlo, podíval se po mně loučícím pohled a vyběhl po chodbě pryč. Jakmile zmizel z dohledu, táta si výrazně oddechl a škodolibě se usmál.

„Tati? Co- Tos neudělal!” vyjekla jsem naštvaně, když se tiše zasmál mému výrazu.

„Nerad vidím, jak se kolem tebe ti kluci motají.”

„Cody je kamarád!” odfrkla jsem si a dala si ruce v bok. Táta nade mnou zakroutil hlavou a v tu chvíli jsem ucítila na zádech jeho.

„Pojďme na jídlo, než to všechno Sam s Buckym sežerou.”

**

Finally! Mission is complete!

Zdravím po delší době. Omlouvám se za delší neaktivitu, ale nějak jsem neměla chuť se k tomu psaní dostat. Až dnes ráno, kdy jsem v poznámkách objevila rozepsanou polovinu této kapitoly a přinutila jsem se jí dopsat.

Nahoře v galerii můžete vidět podobu Codyho aka Chrise Pina. Nějakou dobu bude v této knize hrát důležitou roli.