𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

34.

„Petere, to přece nejde. Po tolika letech u tvojí skvělý tety chceš mít vlastní byt?” zasmála se Lily Peterově nabídce na vlastní byt. Parker se zatvářil lehce uraženě, ale nakonec vzal svoji přítelkyni za ruce a propletl si s ní prsty.

Uběhly dva roky. Dva zatracené roky, kdy byla doba Sokovijské smlouvy, co roztrhala Avengers na kousky. Lily své rodiče od té doby neviděla. Pod ochranná křídla si ji vzal Tony Stark, od kterého před pár dny odešla po čerstvých jednadvacetinách. Nedokázala mu odpustit onu zradu, kterou prokázal vůči ostatním. Podepsal Sokovijskou smlouvu za ní a nikomu o tom nic neřekl. Defakto ji adoptoval a Steve ji musel nechat v NY jakožto nezletilou.

Zrovna k oběma přišla servírka z malé bezvýznamné kavárny na rohu Manhattanu. Mladý pár si jí všiml až po chvíli, kdy její bota pod stolem vytvářela nepříjemný klapavý zvuk, aby je vyrušila že vzájemného zírání.

„Co si dáte? Sedíte tu už hodinu,” usmála se na ně falešným úsměvem. Lily se po Peterovi podívala a pokrčila rameny, protože sama nepřemýšlela nad tím, co by si v podniku objednala. Peter znejistěl a s usmáním se na servírku podíval.

Eeeh... Dvakrát nejlepší horkou čokoládu, co tu umíte s extra pěnou,” objednal Parker pro oba dva. Servírce při zapisování opadl falešný úsměv a následně začala odcházet v doprovodu hlasitého a otráveného klapání podpatků.

Lily to v sobě držela, ale pak se rozesmála a Spider-Man s ní. Potřebovala se uvolnit. Poslední dobou byla akorát pořád v dost napjatých situacích a nevěděla, jak z toho ven. Měla strach, že jisté věci sama nezvládne.

„Páni, Petere. Postavil jsi mě právě před hotovou věc. Dostal jsi mě,” přestala se postupně smát a setřela si slzy smíchu z očí.

„Já to myslel vážně, nebo by jsi raději dala přednost cestování?” přestal se smát i Parker. Lily se pohotově usmála už plně uvolněná.

„Cestování?”

„Ano. Představ si to...žadnej Iron Man, Hulk a nepřátelé. Pouze jen my dva a taky žádné hrdinství. Jsme dospělí, užijme si to natolik, na kolik to jde,” pohladil ji Peter po ruce. Lily vydechla a zadívala se kolem sebe. Pozorovala lidi, jak se spolu bavili, měli radost a smáli se.

„Závidím jim, jak moc jsou normální...” povzdechla si a sklonila pohled. Peter se zatvářil smutně a pohladil ji po tváři.

„To, že k zapálení ohně nepotřebuješ sirky nebo zapalovač furt neznamená, že nejsi ta nejlepší a nejhezčí holka, kterou jsem kdy poznal.”

„Díky, Petere,” podívala se po něm zpětně a smutně se usmála. „O tohle tak nějak moc nejde, ale o to že... Před lety jsem žila a vyrůstala v Hydře. Mučili mě tam a trénovali. Měla jsem strach a tak moc jsem chtěla utéct, až se mi to nakonec povedlo. Jenže pak jsem potkala Natashu a Steva. Dva lidi, kterým jsem věřila nejvíce. Steve se o mě i přes to všechno staral. Věřil, že nejsem žádná hrozba, ale pak se to zvrtlo. Začala nás dohánět Hydra až mě nakonec dostali a Rumlow před mýma očima mého otce "zabil". Když jsem se později dozvěděla, že ta smrt byla jen nahraná a udělal to proto, aby jel do Bukurešti hledat mámu s Buckym, byla jsem na něj naštvaná, ale brzy mě to přešlo. Za půl roku přišla svatba a později se narodila ségra, která je teď kdesi ve vesmíru a nedává o sobě jakkoliv vědět, i když ji částečně závidím, že nemusela tu hroznou dobu s vládou zažít,” Lily si setřela slzy, co ji nevědomky tekly po tváři.

„Je to všechno zmatené. Já si svoje rodiče ani nepamatuju, když mě jako malýho nechali u May. No a strýc Ben zemřel mou vinou, když jsem nechal utéct zloděje. Cítím se za to zodpovědný dodnes.”