𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

55.

Tony po nějaké době pracoval na svém obleku dál. Když jsem se odebrala za Eitrim, neuniklo mi, že taky na něčem dělal. Snažil se něco ukovat. Ale neměla jsem moc možnost mu koukat pod ruce, protože přestal, jakmile si mě všiml.

„Potřebuješ něco?" zeptal se okamžitě a nevypadal zrovna nadšeně. Nasucho jsem polkla a nevěděla, jak odpovědět. Proto jsem raději zůstala mlčet a jen se mírně pousmála. „Aha. Nudíš se," usoudil a povzdechl si. „Mohla by jsi mi něco donést? Potřeboval bych kladivo a kleště. Jsou někde támhle v té hromadě." Ukázal následně na hromádku harampádí asi pět metrů od nás.

Přikývla jsem a šla hledat potřebné nářadí. Po chvíli jsem zjistila, že hledání nebylo tak jednoduché, jak jsem předpokládala. Bylo tam toho tolik, že jsem se ani nestačila divit. Ten trpaslík toho potřeboval vážně hodně. A to jsem kolikrát myslela, že můj nebo Lilyin pokoj na tom byl hůř.

Po pár minutách jsem konečně našla kladivo i kleště. Nebylo to zrovna lehké. I tak jsem to Eitrimu "donesla" a následně si sedla na zem vedle místa, kde pracoval. Zaslechla jsem od trpaslíka tiché uchechtnutí.

„Co to bude až to bude," zeptala jsem se ho v další moment, když jsem se dívala, jak mu pod rukama vzniká jakýsi předmět. Používal k tomu zlato. Aspoň myslím.

„Zbraň," odpověděl mi okamžitě, aniž by se po mně podíval a dál se věnoval své práci. Protočila jsem očima a vstala. Když jsem zjistila, že s ním si asi moc nepokecám, vydala jsem se za Nebulou, která opravovala naší loď.

Došla jsem ke kráteru, v němž se loď nacházela a chvíli tiše Nebulu pozorovala při práci, jak korun kontrolovala jednotlivé plechy, vynášela věci ven apod. Měla to složité, ale nejspíš ji to nevadilo. Měla s tím větší zkušenosti, než kterýkoliv z nás.

Sešla jsem dovnitř kráteru a šla blíž. Chtěla jsem pomáhat a nebýt tu jen tak. Přišla jsem si tu zbytečně.

„Nebulo?" oslovila jsem ji, ale ona okamžitě dělala, že mě nevidí. Nepřekvapovalo mě to. Dělala to zcela běžně. Moc mě nemusela. „Můžu ti s něčím pomoct? Prosím..." zkusila jsem to znovu a následovala ji dovnitř. Za celou dobu se na mě ani nepodívala, když se začala přehrabovat v mechanice na létání.

„Co ode mě chceš," sykla podrážděně, když se po mně konečně ohlédla. Vraždila mě pohledem. Najednou jsem se cítila dost nejistě.

„Chci ti pomoct. Nechci, aby ses dřela na tomhle sama. Jsme v tom všichni...společně."

„Jsme v tom všichni, protože jsme prohráli. Jinak bychom tu vůbec nemuseli být," odpověděla mi a odvrátila ode mě pohled. Povzdechla jsem si a sklopila pohled.

„Je mi to vážně líto. Taky bych byla raději doma, ale nemám na výběr. Musíme to zvládnout spolu a bez hádek. Jsme na jedný lodi, Nebulo," zkusila jsem s ní promluvit a šla blíž. Nebula přestala pracovat a povzdechla si. Moje ruka spočala na jejím mechanickém rameni. „Ať se bude dít cokoliv, budu při tobě stát. Když ne jako přítel, tak jako spojenec."

„Ty jsi takhle naivní pořád?" zeptala se mě už klidněji. Koukla se po mně a já se pousmála.

„Nejspíš? Mám to v rodině," řekla jsem a nabídla jí ruku, aby mohla vstát. Přijala ji a já ji vytáhla na nohy. Už se zdála být klidná, i když ne úplně vyrovnaná, ale dalo se s ní normálně komunikovat. „Mír?" zeptala jsem se jí.

„Myslím, že jo," též se usmála a podaly jsme si na stvrzení ruce.