𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

24.

Na základně jsme byli až do večera. Po té jsem se s tátou sešla na parkovišti a společně jsme jeli autem domů. Nijak jsme se spolu moc nebavili. Neptal se mě na nic, jelikož až moc respektoval na rodiče moje soukromí.

„Tati?” pootočila jsem hlavu jeho směrem, když se zrovna díval před sebe a soustředil se na řízení.

„Ano?” i přes to mi věnoval svou pozornost a koutkem oka se po mně podíval.

„Vím, že se nejspíš snažíš nemyslet na situaci doma, ale jak to vidíš dál?” zeptala jsem se ustaraně a se smutným pohledem. Táta si povzdechl a sevřel víc volant v ruce.

„Nevím. Navíc je dneska výročí a ani tu blbou kytku jsem kvůli práci nekoupil. Možná mě máte s Lily za dobrého otce, ale jako manžel jsem mizernej.”

„Přece se s mámou-” už jsem chtěla něco namítnout, ale umlčel mě nataženou rukou přede mnou, abych zůstala mlčet.

„Nevím co bude, Amy. A mluvit o tom nechci,” řekl hned na to a zvážněl. Zůstala jsem mlčet a váhavě ho pozorovala, jak stáhl svoji nataženou ruku a pustil rádio.

Opřela jsem hlavu o okno auta a pozorovala ubíhající noční město, kterým jsme projížděli. Do toho nám do pozadí přehrávalo rádio aktuální zprávy.

„Hasiči se právě snaží poradit s požárem jednoho z bytových domů v Clinton St. V Brooklynu. Několik lidí se již dostalo bez zranění ven, ale počet nenalezených zatím není znám,” mluvila v rádiu nějaká reportérka. Podle hlasu jsem usoudila, že bude okolo středního věku. Jenže to mě tak nějak nezajímalo. Nezarazilo to jen mě, ale i tátu. V té samé ulici jsme bydleli.  V noci se mi zdál sen o požáru a zrovna u nás. Vyděsila jsem se.

Táta na to zareagoval stejně a zrychlil jízdu, abychom tam dorazili co nejrychleji. Čím blíž jsme byli, tím lépe byla slyšet hasičská auta a křik i pláč lidí. Dorazili jsme. Policie nám naznačila, abychom zastavili dál, takže jsme vystoupili a běželi k domu pěšky. Moje obavy se vyplnily. Opravdu hořel zrovna nás domov.

Hasiči upozorňovali ostatní, aby se k domu nepřibližovali. Jenže táta jeho slova ignoroval a vběhl do budovy, jelikož máma ani Lily nikde nebyly.

„Pane, tam nemůžete!” křikl na něj hasič a já běžela též blíž, ale to už mě chytil za paži a odtáhl od vchodu.

„Uvědomujete, komu jste se pokusil překazit záchranu zbytku rodiny, co je uvnitř?!” vyjela jsem na něj drze a pokusila se mu vytrhnout, jenže měl velkou sílu.

„Je to sebevražda tam chodit!” upozornil mě muž a během dalšího trhnutí jsem se mu vytrhla.

„To Kapitán Amerika bude ignorovat vždycky,” probodla jsem ho pohledem. „Nechte nás zachránit ty, co uvnitř zůstali, když vy jste tak neschopný.”

„Co si to-” chtěl už něco namítnout, ale já se vydala do budovy za tátou a hned ke schodům. Jenže ty už byly pohlceny ohněm, takže mi nezabývala jiná možnost, než se dostat do bytu portálem.

Rozhlédla jsem se po bytu. Všude byl oheň, hořel nábytek a průchody mezi místnostmi byly skoro pohlceny taky. Vyběhla jsem na chodbu, kde byly pokoje.

Dostala jsem se k pokoji Lily, jenže ten byl již otevřený. Vešla jsem dovnitř s nadějí, ze bych mohla sestře pomoci, jenže ta byla nikde. Pouze otevřené okno dokořán v jejím pokoji. Rychle jsem vylezla a šla hledat dál. V bytu bylo neobvyklé ticho. Začala jsem se obávat toho, že už tu nikdo není a já tam lezla zbytečně.

Oheň se rozšiřoval rychleji a rychleji. Východy byly pohlceny velkými plameny, hladově se plazících po zdech a věcech. Byt byl plný kouře a já začala kašlat. Zapomněla jsem na to, abych si vzala před vstupem do požáru něco na ochranu  dýchacích cest.

Pokusila jsem se o útěk z bytu, jenže v tu chvíli přede mě spadl hořící trám. Zalapala jsem zděšeně po dechu a zacouvala. Východ z bytu byl v plamenech a tím pádem jsem neměla možnost se dostat ven. V tu chvíli jsem na svoje schopnosti ani nepomyslela. Ani jsem nepomyslela, že jsem kdesi v bytu ztratila dvojprsten.

Dusila jsem se kouřem dál. Pokusila jsem si zakrýt ústa dlaní ruky, jenže to mi nijak nepomohlo. Kašlala jsem víc a víc. Během několika chvil jsem ocitla na zemi a pomalu ztrácela vědomí. Než jsem omdlela, tak jsem ucítila, jak mě vzaly do náruče něčí ruce.