𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

78.

Znovu upozornění na začátek. Kapitola obsahuje spoilery z Endgame, ale lehce přepsané, aby zapadaly do dějové linky

**

Kvůli nedostatku kyslíku jsme nakonec byli nuceni se od sebe odtáhnout. Ač velice neradi, jelikož se nám to oběma zalíbilo. Všechny obavy, které mi doteď proudily myšlenkami, byly pryč. Nikdy jsem nevěděla, jak moc může něco takového lidem zamotat hlavu. Nejspíš už začínám chápat tátu s mámou a Lily s Peterem. Ten pocit je vážně úžasný.

„Nikdy jsem si nepomyslel, že by se mi mohla líbit nějaká midgarďanka,” pousmál se černovlasý Bůh a vzal mě za ruce. Též jsem se pousmála, ale zároveň se i trochu začervenala.

„A já, že by se mi líbil nějaký Bůh ze Severských pověstí.”

V ten moment se rozrazily vchodové dveře a z nich vyběhla zadýchaná Natasha. S Lokim jsme se od sebe odtáhli a podívali se na ni. Vypadala rozrušená.

„R-rychle... D-dovnitř,” vysoukala ze sebe a mezitím lapala po dechu. Oba jsme vstali a podívali se po sobě. Co se stalo?

„Pomalu. Proč?” zeptala jsem se a přišla k ní. Trochu se předklonila a chytla se za břicho. Jakmile se trochu dala dohromady, podívala se po nás.

„Amber... Tvoje máma. Vrátila se,”  dostala ze sebe. Rozšířili se mi zorničky radostí a ihned jsem vyběhla dovnitř směrem k laboratoři. Předpokládala jsem, že bude právě tam. Loki i Natasha vyrazili vzápětí za mnou. Jakmile jsem se ocitla před dveřmi, nemilosrdně jsem je vyrazila bez zájmu, že jsou prosklené. Uviděla jsem ji. Máma seděla na židli a třásla se. Stál u ní Rhodey i Clint a uklidňovali ji. Bruce mezitím usadil poslední dva kameny Nekonečna na moji rukavici. Počkat... Dva?

„M-mami?” oslovila jsem svoji mámu, která doteď nevnímala okolí. Jakmile jsem ji oslovila, podívala se mým směrem. Rudé oči, mokré tváře od slz a mokré oblečení. Nejspíš byla někde ve vodě, než se sem dostala.

„Amy? Zlatíčko...” vzlykla a rychle si stoupla, abychom se objaly. Zase jsem cítila to její příjemné objetí. Byla jsem šťastná, že ji zase vidím. „Bože, on měl pravdu. Vážně jsi se vrátila,” zašeptala a lehce se odtáhla, aby se mi mohla podívat do očí. V těch jejích byl nový nával slz.

„Jo. Jsem doma,” usmála jsem se a znovu se s ní objala. Byla celá roztřesená. Nejspíš prožila něco strašného. Nikdy jsem ji takovou nezažila. „Kde je táta?” když jsem se jí zeptala, rozbrečela se víc.

„Amy,” promluvil na mě Tony klidně. Podívala jsem se po něm s obavami. Co se stalo? Proč zněl, jakoby mi právě chtěl říct něco špatného? Proč máma plakala? Kolovalo mi v hlavě milión otázek. „Vrátila se s kamenem prostoru... A duše...”

„Kámen duše? Vždyť-” zarazila jsem se. Jakmile jsem pochopila, jak to Tony myslel, podívala jsem se po všech okolo. Ti jen sklopili pohled. Rychle jsem se od mámy odtrhla se slzami v očích. „To jsi neudělala.”

„Amy, on...já-” zkoušela na mě promluvit a vysvětlit mi to, ale já se nenechala.

„Ty jsi ho zabila!”

„Obětoval se pro mě. Nikdy bych ho nezabila!” bránila se a dál se ji z očí hrnuly slzy. Zavrtěla jsem hlavou a začala ustupovat. Byla jsem z toho hodně špatná. Nedokázala jsem si připustit, aby byl táta mrtví. A ještě, aby zemřel takhle. Výměnou za kámen.

Slzy mi začaly téct po tváři a já neviděla jinou možnost, než utéct. Co nejdál a rozdýchat to. Nikdo mi v útěku nebránil. Byla jsem za to ráda. Aspoň jsem mohla být chvíli sama. Urovnat si myšlenky.