𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

77.

Steve následoval osobu v temné kápi směrem k tajemné hoře. Okolí vypadalo jako vyprahlá pustina bez života. Nesvítilo tam ani slunce a tudíž všude byla tma. Nekonečná noc. Voják s Amber v náruči a neznámý došli na nejvyšší bod hory. Byla tam rovná skalnatá plocha a na jejím konci cosi připomínající bránu. Též ze skály. Osoba v kápi se zastavila sotva v polovině plochy. Kapitán si začal místo zmateně prohlížet. Nikde nic nebylo. Až na velkou propast za bránou.

„Co tu děláme?!" zakřičel Rogers na neznámého  několik metrů před sebou. Odpovědi se nedočkal. Místo toho se jen ozvala ozvěna odrážející se od sloupů ze skal kolem plochy.

„Moc otázek, kapitáne. Vše se dozvíte, ale i to má svůj čas," promluvila na něj po chvíli osoba v kápi. Otočila se na něj a Steve konečně zahlédl alespoň kousek tváře osoby před ním. Zacouval dozadu, když poznal Red Skulla. Neměl sebemenší ponětí, co tam dělal. Než se teleportoval s Amber sem, Schmidt byl stále na základně Hydry. „Nesuďte mě podle minulosti. Nyní zastávám jinou funkci."

„Na tom nezáleží. Pořád jste ohrozil tisíce lidí!" zavrčel Steve a víc k sobě přitiskl bezvládné tělo jeho ženy. Skull se potemněle usmál a krátce se podíval směrem k bráně na konci cesty.

„Lidé se mění. Sám jste jednou prohlásil, že je třeba všem dát druhou šanci. Nyní máte možnost tu druhou šanci dát i Vaší ženě." Otočil se zpět na Kapitána, který si ho prohlížel nedůvěřivým pohledem.

„Hádám, že je v tom nějaký háček," zamyslel se.

„Ale nikoliv," vyvedl Schmidt Steva z omylu. „Stačí vyměnit život jiného za ten její. Neboli se obětovat, aby ona mohla žít. Máte čas si to promyslet."

„Takže aby mohla žít, tak já musím zemřít..."

„Chápete správně. Nikdy jsem o Vaší inteligenci nepochyboval. Zároveň Vám mohu sdělit i to, že pokud se obětujete, bude moci Vaše žena odejít i s dalším kamenem Nekonečna. Splníte tak svůj slib, který jste jí dal," uvědomil ho Red Skull a získal si tak víc Kapitánovi pozornosti. „Životy všech jsou jen ve Vašich rukou." 

Rogerse tato informace zaskočila. Schmidt ho raději nechal přemýšlet a svobodně rozhodnout. Na Vormiru sloužil pouze jako průvodce a strážce kamene duše. Nesměl nijak zasahovat do rozhodnutí druhých.

Steve odešel o kus dál z místa, kde předtím stál a opatrně položil Amber na zem. Byla tak bledá. Steve jí opatrně pohladil po hlavě a pak si ze zad sundal svůj štít. Tušil, že už ho nejspíš nebude potřebovat. Položil ho vedle ní, tak jako Tesseract. Začal se s ní loučit.

„Vím, že by sis tohle nejspíš nepřála, ale já to musím udělat. Pro tebe, pro holky, pro ostatní. Jestli má někdy moje cesta skončit, tak tady. Ty musíš žít dál. Díky mně jsi se dostala do tohohle všeho. Jednou se zase uvidíme," pousmál se smutně a setřel si z očí poslední slzy. Vzal její ruku a políbil její hřbet, než jí zase položil na původní místo. Vstal a pomalu se vydal za Red Skullem, který stál u kraje propasti. Čekal tam na Kapitána. Ten k němu pomalu došel.

„Toto rozhodnutí už nelze vzít zpět."

„Já ho vzít zpátky nechci," ani se na Schmidta nepodíval a zadíval se na hlubokou propast pod nimi. Nikdy strach z výšek neměl, ale tohle byla opravdu velká výška. Ustoupit ale nehodlal.

Red Skull na to nic neřekl a odešel dál od propasti. Pozorně pozoroval Kapitána, který stále byl na kraji propasti a čekal na moment, kdy to slavný super hrdina ukončí. Tak dlouho čekal a toužil po této chvíli.

Steve ještě chvíli stál na kraji, ale nakonec se odhodlal to udělat. Odstoupil od kraje co nejdál a hluboce se nadechl. Krátce na to se rozeběhl a po té u kraje skočil.