𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

67.

Když nás vzal Wong s sebou ze svatyně, portál se za námi uzavřel. Snažila jsem si přivyknout na změnu světla, jenž panovalo v jiném místě, než odkud jsme přišli. Ve svatyni byla velká tma, tady bylo konečně světlo poháněné elektřinou, tak jako vlastně všechno, co tam bylo. Vypadalo to, jako nějaký podzemní tunel, ale byl dobře vybavený. Tak nějak mi docházelo, že jsme se nejspíš nacházeli v něčem, co připomínalo proti atomový úkryt.

„Co tady vlastně děláme?” zeptal se mě šeptem Rocket, když se mnou srovnal krok. Podívala jsem se jeho směrem a po té na Wonga, který šel před námi ve vzdálenosti asi čtyř metrů. Tím pádem nemohl slyšet, co si spolu s Rocketem šuškáme.

„Je to spojenec a můj bývalý učitel. Věřím, že nám pomůže a případně poradí, co s Thanosem.”

„Zdá se mi divnej...”

„Takhle se chová vždycky,” ubezpečila jsem ho a za chvíli nás Wong dovedl do místnosti, kde byli i další čarodějové. Některé, které jsem doposud znala z tréninků a i ty, co jsem nikdy neviděla. Wong předstoupil před všechny.

„Bratři, sestry. Tohle je Amy Rogersová. Naše sestra a taky poslední naděje k záchraně celého vesmíru,” představil jim mě. Když řekl, že jsem "ta" osoba, co má všechno zachránit, znervózněla jsem. Když se po mně asi dalších deset čarodějů podívalo, s náznakem úsměvu jsem jim zamávala.

„A já jsem samozřejmě ten, co jí kryje záda,” prohlásil Rocket, aby naznačil, že je s námi taky. Pohledy všech okamžitě padly na něj. Mýval se pohodově ušklíbl.

„Já se spíš bojím o předek,” šeptla jsem mu.

„Jsou stejnak ujetý,” řekl normálně bez šeptání. Čarodějové se zatvářili uraženě a já pomalu nevěděla, co dělat. Rychle jsem mu dala ruku před ústa a zmařila mu další mluvení. Na všechny jsem se usmála.

„Tohle je Rocket. Jeden ze Strážců Galaxie.”

„O těch jsem slyšela. Zvládli porazit Ronana a Ega,” řekla po chvíli ticha jedna z čarodějek. Odhadovala jsem, že ji mohlo být tak třicet.

„Strange s nimi nějakou chvíli byl taky,” dodal jiný čaroděj. Rocket zavrčel na moji ruku, proto jsem s ní rychle ucukla, než mě do ní stihl kousnout. Odstoupila jsem od něj kvůli bezpečnosti raději o metr dál.

„Já vím. Byla jsem s ním,” vydechla jsem a vysloužila jsem si pohled obou čarodějů, včetně Wonga. „A taky jsem byla u toho když...” nadechla jsem se k další odpovědi, která se mi špatně říkala. „Když naposledy vydechl...”

„Přišli jsme o jednoho z nejmocnějších čarodějů. A my tu jen tak sedíme?” vystoupil z řady další z čarodějů. Poznávala jsem ho. Byl to Gordon, který tehdy vytvořil portál do světa Šmoulů. Děkovně jsem se na něj pousmála. Usmál se na mě taky.

„Proto tu jsem. To díky mě jsme přišli o kámen času. Šla jsem na Thanose s prázdno, tím pádem pro nepřítele bylo snadné mě zastavit. Stephen vyměnil ten kámen za mě. Jsem si vědoma toho, že se mnou teď nebudete chtít spolupracovat, ale chci vám ještě něco říct. Náš svět umírá. Naší poslední nadějí je bojovat. Sice nás je méně, než vojáků v armádě Thanose, ale kdo říká že nemůžeme vyhrát. Kolik nás je?” otočila jsem se prosebně na Wonga.

„Po vymazání poloviny lidstva nás je třicet dva,” odpověděl mi.

„Skvěle. Když spojíme své síly s Avengers, s vojáky Wakandy a dalšími, kteří budou chtít pomoct, můžeme to zvládnout.”

„Ale co kameny Nekonečna. Bojovat proti nim je bláznovství,” namítl někdo jiný.

„Máme plán, jak je získat,” ubezpečila jsem dotyčného. V místnosti zavládlo ticho. Nevěděla jsem, jestli to bylo dobré nebo špatně. Nebyla jsem si tím úplně jistá. Wong po té přešel ke mně. Pousmál se na mě a otočil se čelem ke všem.