𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

72.

„Jste připraveni?” zeptal se mě a Tonyho Bruce, když jsme stáli sotva pár metrů od stroje sloužícího k přenosu do jiného času. Sáhla jsem si ještě pro jistotu do kapsy, zda tam mám dvojprsten a oddechla jsem si. Kapsu jsem raději zavřela, abych měla jistotu, že ho zase někde neztratím.

„Jistě. Co ty?” usmál se Tony a podíval se vzápětí po mně. Též jsem se úlevně pousmála a přikývla.

„Kdykoliv.”

„Dobrá. Postavte se tedy před ten tunel a nechte se jím pohltit. Souřadnice jsou nastavené,” řekl nám Banner a oba jsme si pustili průhledný chránič na hlavu. Přešli jsme pomalu a nejistě před stroj se spuštěným tunelem, který nás vzápětí pohltil. Objevilo se kolem nás moc světla a chtěla jsem vykřiknout. Jenže to nešlo. Všechno se dělo až nezvykle moc rychle, jelikož jsme se po pár vteřinách octli kdesi na chodbě. Spadla jsem na Starka, který tiše bolestně zaúpěl. Jeho záda asi do důchodu nevydrží.

„K-kde to jsme?” dostala jsem ze sebe, když jsem mu pomohla na nohy. Miliardář se též zmateně začal rozhlížet, ale pak se zarazil, když zaslechl hlasy. Jeden patřil jemu a ten druhý...Brucovi?

„Rychle, musíme se schovat, než nás někdo uvidí!” koukl na mě a už mě začal tlačit nějakým směrem. Pravděpodobně to tu znal. Společně jsme vyběhli co nejdál od dění a posléze k nějakým dveřím. Tony vzal za kliku a rychle jsme do nich vešli. Stark je za námi zavřel. Lapala jsem zadýchaně po dechu.

„Tak řekneš mi už konečně, kde to jsme?!” spustila jsem, jakmile jsem se tak nějak vzpamatovala.

„Jsme na helicarrieru,” vydechl a podíval se po mně. „Tohle je doba, kdy se Avengers dali teprve dohromady. Očividně už přivezli Lokiho, protože jsem odcházel s Bannerem do laboratoře. Jenže je tu jeden problém.”

„Jaký?” můj zájem se zvedl.

„Lokiho žezlo s kamenem mysli je v té laborce, kde jsem s Brucem. Ty tu budeš mít pohyb snazší, protože tě tu nikdo nezná, ale já si budu muset vzít maskovací zařízení.”

„Něco vymyslíme,” pousmála jsem se na něj. „Helicarrier patří SHIELDu, takže si můžeme změnit obleky na uniformy agentů.”

„V tom případě jdeme pro tu kostku,” též se usmál a spolu jsme si změnili obleky na uniformy zdejších agentů a Tony si ještě aplikoval na obličej Skrullské maskovací zařízení. Teď vypadal jako někdo jiný. „Podívám se okolo té laboratoře a dám ti vědět. Nejspíš budeme muset počkat.”

„Zkusím se tu ještě rozhlédnout,” řekla jsem následně po té. Tony se zatvářil, jakoby se mu ten nápad moc nelíbil. Ale nakonec si jen povzdechl.

„Dobře, ale hlavně se tu neztrať. Je to tady velký,” upozornil mě náležitě. Musela jsem se usmát. Bylo roztomilé, že o mě měl strach.

„Neboj. Dokážu se orientovat v různých prostorech,” ubezpečila jsem ho, i když jsem si o tom sama moc jistá nebyla. Ale nakonec mi to uvěřil a jen přikývl. „Až budeš vědět víc, víš jak mi dáš vědět,” naznačila jsem komunikátor, který se jsme každý měl v uchu. Nějak jsme se spojit museli.

Jakmile jsme opustili místnost, rozešli jsme se každý svým směrem. Tony směrem k laboratořím a já libovolně po základně. Slyšela jsem o helicarrieru hodně, ale nikdy jsem ho neviděla na živo. Měla jsem konečně možnost ho vidět. Z vyprávění Avengers jsem pochytila, že toto byla jedna ze základen, ale ve vzduchu. Odhadovala jsem, že se nejspíš budeme nacházet několik kilometrů nad zemí. Jak jsem to zjistila? Došla jsem právě do hlavní centrály, kde bylo i velké okno, u něhož stál Fury ve svém černém kabátu a u něj Maria Hillová. Něco společně řešili. Dále jsem tu viděla Thora, měl ještě stále dlouhé vlasy. Mluvil s nějakým nižším mužem. Tušila jsem, že to asi bude Coulson. Táta mi o něm párkrát povídal.

Šla jsem si projít základnu dál. Uhýbala jsem častokrát před agenty, co někam spěchali a ani se neobtěžovali omluvit. Někteří mě i probodávali pohledem. Rozhodla jsem si jich nevšímat a uhnula pohledem stranou. Jenže to byla chyba a já do někoho narazila. Ucítila jsem kolem pasu ruce, které mi zabránily v pádu. Ani nevím kdy jsem to stihla, ale měla jsem pevně zavřené oči. Když jsem je asi po půl minutě otevřela, málem se mi zastavilo srdce.

„Slečno, jste v pořádku? M-moc se omlouvám,” začala koktat mladší verze mého otce. Dokonce mi i vykal, což mě nepřekvapovalo. Začala jsem si všímat, jak se jeho tváře začaly zbarvovat do červené. Kdyby jenom chudák věděl pravdu, ale budoucnost mu říkat nebudu. Nechci, aby tu na místě dostal infarkt, i když někdo jako on, by to měl ustát.

„To nic, ta-.. Kapitáne,” na poslední chvíli jsem se stihla opravit a postavila jsem se normálně na nohy. I on mě pustil a já se pocítila tak hrozně trapně. Kdyby nás teď Tony viděl, určitě by se válel smíchy po zemi.

„Opravdu Vám nic není?” zeptal se a chtěl se ubezpečit. Pousmála jsem se.

„Opravdu,” odvětila jsem a táta si rázem oddechl. Bylo výrazně vidět, že mu ze srdce právě spadl velký kámen. Taky se usmál. Fascinoval mě jeho válečný styl. Měl stále ještě účes jako za války, slušné vychování a postoj. Prostě ten starý Kapitán Amerika, co zachránil stovky lidí před jistou smrtí. Akorát byl vzhledově mladší, než jak ho znám já. Popravdě...bitva o New York se odehrála v našem vesmíru téměř před devíti lety. To mu mohlo být fyzicky okolo dvaceti sedmi a časově 93. Ten čas prostě strašně letí. A mně je jenom šest! Skoro sedm...

„No...já...už půjdu,” zdál se být nervózní. Přišlo mi roztomilé, jak se před každou dívkou snažil neudělat ostudu. I teď.

„Smím se zeptat, kam?”

„Za Starkerem a doktorem Bannerem. Zeptat se jich na výsledky,” odpověděl mi po chvíli přemýšlení. Nejspíš zvažoval, zda mi to říct. Nepřišlo mi to vlezlé. Možná trošku. Já se takhle táty ptám vždycky.

„Snad Tesseract najdou,” usmála jsem se na něj povzbudivě. Přikývl a pomalu se dal k odchodu. Jakmile byl v dostatečné vzdálenosti, nešlo se nepodívat na jeho zadní část těla, co se mu pěkně rýsovala v našponovaném obleku. Vlastně mě příjemně překvapil. Kdekdo se nemá chlubit svým dokonalým pozadím, jako Kapitán Amerika. „Nikdy bych nevěřila tomu, že to řeknu, ale Cap má fakt dokonalej americkej zadek,” řekla jsem následně se smíchem Tonymu do komunikátoru. Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak se ozvalo něco, jako zamumlání.

„Jo to máš pravdu, ale teď sem koukej okamžitě nastoupit a přestaň se kochat prdelí tvýho otce!”

**
Musím s Amy souhlasit. Steve je dokonalej prostě celej 😂