𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

28.

Jakmile jsem opustila místnost s Lokim, zamířila jsem do části s ošetřovnou. Jako vždy to tam bylo obráceno vzhůru nohama. Doktoři, sestry i jiní buď někde různé pobíhali, povídali si o výsledcích pacientů apod.

Na konci chodby jsem uviděla i Natashu, která zadumaně četla papíry na nástěnkách, co byly různé rozmístěny po chodbě na zdech.

„Ahoj,” pozdravila jsem ji, jakmile jsem se od ní nacházela tak dva metry. Probrala se z chvilkového transu a překvapeně zamrkala očima, když mě spatřila.

„Bohudík, že ti nic není,” oddechla si, když mě pevně objala. Já zalapala vzápětí po dechu, jelikož mi stiskem neumožnila průchod kyslíku.

„Zlato, hlavně ji nedodělej,” rozpoznala jsem hlas Buckyho, který postával kousek od nás. Pravděpodobně jsem si ho nevšimla a nebo přišel teprve teď.

Když mě agentka okamžitě pustila, oba jsem přejela nic neříkajícím pohledem. Tušila jsem, že spolu to nejspíš nějakou dobu táhnou, ale že by to Barnes najednou jen tak prozradil?

„Co jsme si o tom říkali na veřejnosti,” zamračila se Natasha na vojáka, který jen pokrčil rameny a objal ji zezadu kolem pasu. Na první pohled spolu vypadali roztomile.

„Takže vy dva jste...?” zeptala jsem se naznačeně na vztah.

„Přesně tak,” přikývla Natasha a na Barnese se usmála. On se usmál na ni a položil hlavu bradou na její rameno.

„Gratuluji, i když to tušili už nejspíš všichni,” zasmála jsem se.

„No jo,” ušklíbl se Bucky. „Steve u Amber usnul, tak jsme ho se Samem přenesli do vedlejšího pokoje.” Promluvil na Nat a ta se podívala po mně.

„Můžu jít za ní?” zeptala jsem se opatrně Buckyho.

„Jasně, pojď,” kývl na mě, pustil Natashu a šel mě odvést k pokoji, kde je máma. Pustil mě dovnitř. „Mám tu zůstat?”

„To je dobrý,” usmála jsem se na něj, když jsem vešla více do pokoje. „Ale děkuji.”

„Za málo. Kdyby něco, budu poblíž,” usmál se na mě a odešel. Posadila jsem se k mámině posteli a pozorovala ji. Spala. Nic nového, že? I tak mi celá situace naháněla husí kůži.

Přemýšlela jsem nad tím, jak jsem to měla s těmi dalšími schopnostmi. Léčení? No jasně. Tomu budu tak věřit. Díky mně poslední dobou lidi akorát trpí.

Přejela jsem ji prsty opatrně po čele a pak po vlasech. Byla celá studená. I přes to, že pořád žila, vypadala jako mrtvola. Tak bledá.

„Chybíš mi,” vydechla jsem a stáhla ruku zpět k sobě. Jak jsem očekávala, nic se nestalo. Stále bylo v místnosti ticho, jako předtím. Uběhlo několik desítek minut. Zdálo se mi to jako hodiny. Též jsem začínala usínat, ale pokaždé se mi povedlo nějak probrat.

Chtěla jsem ji pomoci. Vidět ji zase se smát, sdílet s ní všemožné zážitky, povídat si o všem. I když byla pro mě spíš jako sestra, než máma.

Vzala jsem ji za ruku a jemně po ní přejížděla palcem. Nadechla jsem se, když jsem ucítila u srdce jakýsi závan neznámé energie. Ta se během chvíle ze mě začala přenášet do ruky a pak následně do celého mámina těla.

Cítila jsem během přenášení moji energie bodavou bolest v hrudi. Z konečků mých prstů na ruce vyzařovala jakási slabá záře, kterou jsem nikdy neviděla. Začala jsem být unavená a trhaně jsem se nadechovala.

Celý proces trval asi pět minut, než jsem se fyzicky zhroutila a spadla z postele na zem. Záře z mých prstů zase zmizela a já se dokázala posadit s trhaným nadechováním.

Všechno se kolem mě točilo. Slyšela jsem tlumeně hlasy ostatních, co byli buď na chodbě a nebo někteří, co vběhli zrovna do pokoje s úmyslem nás zkontrolovat.

**

Ještě dvě kapitoly do konce první fáze ;)