𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

49.

„Nějaký nápad, kam teď zamířit? Mapa vesmíru očividně neexistuje a já se v tomhle obřím prostoru nevyznám.”

„Nebulo?”

„Co je,” ohradila se a podívala se po nás dvou vražedným pohledem.

„Kde by se dalo přistát? Na nějakou dobu,” zeptala jsem se jí opatrně, aby na nás nevyjely znovu. Poslední dobou byla vážně náladová.

„Nevím kde jsme, takže ti toho asi moc neřeknu,” odsekla a její hlava se otočila zpět k oknu. Povzdechla jsem si začala zkoušet sprovoznit GPS, nebo tak něco, co tu měli. Tony mě jen mlčky pozoroval do doby, než to vypadalo na to, že přístroj nejspíš rozbiju a rozhodl se to převzít do vlastních rukou.

„Ustup, nešiko,” řekl a začal přístroj spravovat sám. Bylo tam hodně drátů jak v časované bombě. Červené, modré, bílé, žluté,...

„No promiň?!” protočila jsem očima a otočila se k němu uraženě zády. V ten moment něco zapípalo. A to navigace pod Tonyho rukama. Zvládl ji opravit během chvilky. Překvapilo mě to.

„Jak ta věc funguje?” zeptal se Tony zmateně a začal něco na přístroji nastavovat. To už Tonyho na mě odstrčila Nebula a rozhodla se to svými znalostmi s technikou nastavit sama. A šlo jí to.

„Poblíž je nějaká planeta. Tak třicet kilometrů od nás. Zkusíme tam se zbytkem energie doletět,”  rozhodla za nás oba a přešla k řízení plavidla. Očividně nás měla za idioty, co neumí z mimozemské techniky vůbec nic.

**

Blížili jsme se k místu na navigaci. Ve vesmírném prostoru jsme však před sebou nic neviděli. Něco bylo špatně. Přístroj se mohl zbláznit a hlasitě dával najevo, že do něčeho brzy narazíme.

„Co s tím přístrojem je,” zavrčela Nebula a v další chvíli vykřikla, když se jí povedlo strhnout letoun  na stranu směrem od nějakého velkého kruhu. Rychle se snažila řízení zvládnout.

S Tonym jsme si sedli na další dvě sedačky s řízením a pokusili se jí pomoct. Vypadalo to, že se za chvíli setkáme nepěkně se zemí.

„Všichni se mnou na tři tu loď zvedneme!” zavelel Stark na nás obě. Nebula nevypadala zrovna na to, že by chtěla poslouchat něčí příkazy, ale teď na výběr zrovna moc neměla. „Raz!” Tony začal počítat. „Dva... Tři!” všichni jsme náraz ovládání otočili tak, abychom vyletěli nahoru. Už to vypadalo, že se setkáme se zemí, ale na poslední chvíli sebou plavidlo trhlo a vystřelilo do vzduchu. Všichni jsme si úlevně oddechli a mé srdce jásalo. Zvládli jsme to. „Dobrá práce, Ave- lidi,” Tony se na poslední chvíli opravil.

Nebula už řízení zvládla sama a za nějakou dobu finálně a bezpečně přistála na zemi. Trvalo mi, než jsem po výstupu dokázala udržet rovnováhu na nohou, jak jsem se motala z letu.

Až po té jsem se začala rozhlížet. Všude byla nepropustná tma. Půda bez života a okolí tak tiché. Zdálo se mi, jako by se náhle ochladilo.

„Kde to jsme?” zeptala jsem se Nebuly, ale můj hlas se odrazil od obloukovité obří prohlubně, v níž jsme se nacházeli a to způsobilo ozvěnu. Nepřistáli jsme zrovna na nejvhodnějším místě.

„Nevím. Neznám to tu,” odpověděla mi a vydala se ke kraji obřího kráteru. Povedlo se jí vylézt a mně s Tonym dala znamení, ať jdeme za ní. Následovali jsme ji.

**

Uběhlo půl roku. I přesto stalo Thorovi nedalo spát to, že nezvládl pomstít všechny Asgarďany, včetně svého bratra Lokiho.

Až moc často býval ztracený ve svých myšlenkách natolik, že ani nevnímal ostatní, co na něj kolikrát mluvili. Teď pomalu nevnímal ani Rocketa, který s ním seděl kdesi v budově opuštěné továrny. Thor tam občas chodil, aby si urovnal myšlenky a měl tam navíc i klid.

„Chlape, notak. Držíš nejsilnější zbraň na týhle planetě a akorát se tu pořád krčíš v rohu. Pojď občas ven,” promlouval mu Rocket do duše a chtěl znít přesvědčivě, ale Bůh hromů ho akorát jako vždy ignoroval. Rocket si povzdechl a slezl z lavičky, na níž doteď s Avengerem seděl. „Jak myslíš. Až budeš potřebovat pokecat, víš kde mě najdeš,” řekl mýval a odešel pryč.

Thor zůstal v továrně sám a v tichosti. Nepromluvil celé měsíce. Neviděl se ani s ostatními od té doby, co se vrátili hromadně do New Yorku. Chyběli mu, ale nemohl na sobě nechat znát slabost, která ho právě tolik tížila. Stekla mu po tváři zbloudilá slza smutku a trápení.

Ujišťuji tě, bratře, že nad námi dnes slunce nezajde.

Slyšel Lokiho oná slova doteď. Zaryla se mu natolik do paměti, že to zkrátka nešlo vytěsnit. Byla to konečně chvíli, kdy se Loki zachoval jako správnej a nikoliv jako zrádce.

„Ujišťuji tě, bratře, že nad námi slunce nezajde ani dnes.”

Tentokrát to Thor slyšel znovu, ale bylo to jinak. Přišlo mu divné, že by stejná slova najednou byla řečená takto a navíc tak živě. Nebyla to myšlenka. Byl to živý hlas, který dobře znal. Thor na chvíli ztuhl, když ucítil na rameni něčí ruku ve zlatozeleném brnění.

**

Moc chci všem poděkovat za krásné číslo u této povídky a to 10K views. Berte návrat Lokiho jako poděkování ;)