𐌉 𐌉𝘰𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢⁴〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁴〕

33.

„Slyšte a a radujte se. Dostalo se vám cti, aneb zachránil vás velký titán. Možná si myslíte, že je to utrpení. Ne. Toto je spása... Díky vaší oběti se vesmír opět vrátí do rovnováhy. Usmívejte se, neboť i ve smrti se z vás stali děti Thanosovi.”

Slyšela jsem kolem sebe těžké kroky. Po nějaké době jsem se konečně začala probírat, ale trvalo mi chvíli pobrat, že je kolem mě akorát tma. Zvedla jsem se s pomocí svých rukou a aspoň se o ne opřela. Neměla jsem tolik sil na to, abych se dostala až na kolena.

Rozhlédla jsem se. Zalapala jsem po dechu při pohledu na mrtvoli několika stovek rodin kolem mě. Cítila jsem se za tohle všechno najednou zodpovědná. Chtělo se mi zvracet a omdlít znovu, jenže mi bylo určeno, abych se musela na vše kolem sebe dívat dál.

Mezi mrtvolami se procházela hubená postava něčeho, co připomínalo na první pohled Sepiáka ze Spongeboba. Bezesrandy. Pronášel výše zmíněná slova, zatímco jeho kámoši mezitím usmrcovali bodáním zbytek Asgarďanů.

Nedaleko mě ležel na zádech Heimdall. Kroutil se v bolestech, byla pod ním kaluž krve a držel se za břicho, při čemž úpěl bolestí. Thor ležel též na zemi. Snažící se pobrat probíhající se situaci a nedaleko seděl Loki vraždící pohledem postavu dál ve tmě od nás. Vyšší, mohutná, v brnění. Přesně takhle to vypadalo v tom mém snu.

„Já znám pachuť porážky,” uvědomil nás mohutným a zvučným hlasem, jako by byl nějaký přirozený vůdce. Což nejspíš byl. Šel blíž k nám. „Ten zoufalý pocit, že jste vyhráli a přesto selžete.” Jeho pohled spočinul na Thorovi, k němuž pár kroky došel. Zvedl ho zničehonic ze země a táhl ho k nám. „Nahání to strach. Kolena se třesou, ale k čemu to všechno. Hnízdíte, utíkáte, ale osud vás přesto dostihne... A teď je zde, nebo mám říci... Že jsem zde já?”

Titán pozvedl levou ruku, kterou měl volnou a měl na ní jakousi zlatou rukavici s několika otvory. Celkem s šesti a ten první zabíral fialový kámen, který zničehonic zazářil.

Pod ním se rozkašlal Thor, který měl na obličeji několik krvavých ran, ale přesto se neubránil, aby k tomu něco neřekl.

„Mluvíš až moc.”

„Ten Tesseract,” zamračil se velký fialový titán a podíval se hrozivě na Lokiho. Já se po polobohovi podívala naopak zděšeně. Bylo mi řečeno, že Asgard byl zničen a Tesseract zmizel s ním. Bylo přece nemožné, aby ho měl Loki u sebe. Nebo snad...

„Nebo tvůj bratr zemře,” pohrozil Lokimu titán a lehce stiskl ruku, v níž držel Thora za hlavu. „Snad víš, jak si vybrat.”

„Nepochybně,” odpověděl na to Loki. „Zabij ho.” Zněla jeho konečná odpověď. Zajíkla jsem se, když se kolem rozezněl Thorův bolestný křik, jelikož mu titán přiložil k hlavě jediný kámen na zlaté rukavici.

„Loki, ty tu kostku nemáš, že ne?! Prosím, že ne!” začala jsem na černovlasého křičet a tekly mi z očí slzy, kvůli Thorovu utrpení. Loki se po mně zaskočeně podíval. Nejspíš o mně nevěděl a teď byl mou přítomnosti překvapen. Viděl, jak trpím. I on už měl mučení Thora dost a podle jeho výrazu to chtěl už ukončit. Na moji otázku neodpověděl.

„Stačí! Dost!” snažil se Loki titána okamžitě zarazit. Ten jeho slovům vyhověl a přestal Thora mučit. Oddechla jsem si.

„My Tesseract nemáme,” lapal Thor po dechu. „Byl zničen na Asgardu.”

Následovala chvilka ticha. Loki se podíval s povzdechem na titána i Thora. Zvedl pravou ruku nahoru a postupně se mu v ní objevila svítivá modrá kostka. Pociťovala jsem zklamání, že lhal.