Úskalí zakázané lásky(#2 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Prolog

Olé! Vstříc novému dobrodružství! 😉😎

Ásgard, domov božských Ásů, byl uvržen do tmy, kde se na noční obloze třpytilo na milión hvězd. Obrysy měsíců a blízkých pustých planet tvořily s mlhovinami lahodně působící směs barev, že by nad tou nádherou člověk plakal.

V královském paláci, klenotu Ásgardu, panoval klid. Bohové i bohyně již spali ve svých postelích s nebesy, až na jedinou živou bytost oděnou v plášti splývajícím až na zem a tváří schovanou hluboko v kápi. Pohybovala se ladně a zároveň s mrštností dravce. Nikdo by nepoznal, že jí opět strachem i vzrušením bije srdce ztřeštěným tempem.

Schovávala se za sloupy před hlídkující stráží. Když nebylo zbytí, ona bytost použila svou moc, aby Ódinovy válečníky uspala. Jako stín, jenž využívala k úkrytu, se dostala známou cestičkou až do žaláře. Prostorem se neslo chrápání a občasné zacinkání zbroje, když se einherjarové ve zlatých zbrojích s kopím v ruce vydali na obhlídku cel.

Bytost sešla poslední schod z tajné chodby a zamířila na opačnou stranu vězení. Tady panovalo takové tichoučko, že se její zrychlený dech odrážel od zdí se silným echem. Ze všech sil se snažila uklidnit, aby se neprozradila. Míjela prázdnou celu za celou bez jediného povšimnutí. Zastavila se v chůzi až na úplném konci uličky. Usmála se, jakmile za zlatavým silovým polem spatřila cíl svých nočních výprav.

Mám tě! Bůh, skrývající v sobě Jötuna, poklidně spal. Jedna ruka nad hlavou a druhá na pravidelně se zvedajícím hrudníku.

Musela se přinutit k činu dnes v noci. Jinak by s každým dalším promarněným okamžikem ztratila odhodlání. A tak, na rozdíl od minulých nocí, kdy Lokiho vždy opustila, vytáhla z pouzdra na opasku ostrou dýku. Věděla, že porušuje ásgardský zákon. Zákon vydaný mocným Všeotcem. Přesto obešla celu k bočnímu vchodu. Ohnutou čepelí dýky narušila tok silového pole a ostřím zajela až dolů k podlaze. Jak proudila život ohrožující plazma silového pole do stran, měla na krátký moment možnost vstoupit.

Bylo to těsné, přesto však stihla projít dovnitř a silové pole se za ní znovu propojilo bez narušení. Zatajila dech a přešla k okraji postele tak, aby ji neprozradil stín, který vrhala na kamennou zeď. Nezdálo se ale, že by ho cokoliv probudilo. Pevně svírala jílec dýky, aby jí ze zpocené dlaně nespadla. Nemohla si dovolit, aby ji tady u něj viděli.

Jakmile bytost spatřila z blízka jeho ostře řezanou tvář, zapomněla na vše. Loki byl hezký, a věděl to o sobě. Stejně jako každý jiný. A když spal, jeho rysy změkly, což způsobilo, že vypadal ještě krásněji. Úhlové černé řasy se mu lehce chvěly a spolu s obočím vytvářely kontrast s alabastrovou pletí. Bylo až nepochopitelné, že skrývají oči, které se na svět dívají s křivdou v duši.

Najednou netušila, co by měla udělat. Vzbudit jej? Na to neměla dostatek odvahy, což bylo vyloženě k smíchu. Prošla si tím vším plná odhodlání, aby teď zbaběle utekla? Něco by rozhodně udělat měla. Z myšlenek ji vytrhl zvuk blížících se strážných. Zpanikařila. Otočila se na patě k odchodu, jenže ledově chladná síla ji popadla za paži a strhla k sobě. Než se stačila zorientovat, ležela na zmuchlaných prostěradlech a jí dýka upadla na zem. Nadechla se, aby dala najevo protest, ale jeho dlaň jí zakryla ústa.

„Ani necekni!"

Jeho polonahé tělo se k jejímu těsně přitisklo v době, kdy kolem cely procházeli dva strážní. Snad nebylo příliš pozdě... Na chvíli se einherjarové zastavili, čímž nastalo tíživé ticho. Zatnula pěsti, v nichž mačkala látku prostěradla. V uších jí hučela krev jako za největší bouře a ona se bála, že ji uslyší. Už ani nedoufala v zázrak.

*Loki*

Vydechl úlevou, když zaslechl, že se einherjarové vzdalovali. Jaká ironie, nejdříve mu zajišťovali ochranu jako potomku královské rodiny, a nyní? Teď pro Lokiho znamenali potíže a nevítanou společnost.

Zmítající se osoba pod ním mu připomněla, že ještě není všemu konec. Chytil vtíravé návštěvnici zápěstí, praštil jimi do polštáře a uvěznil jí ruce nad hlavou. Sílou kolen zaklínil boky těla pod sebou, k jehož plným křivkám se ještě před momentem tiskl.

„Měl bych tě zabít za to, že jsi mě ohrozila." Lokiho hněv se stupňoval s faktem, že zírá na nic neříkající látku pláště. Konečně dostal příležitost zjistit, jaké ženštině nedá spát, a tak netrpělivostí strhl zajatkyni kápi z obličeje. Nebyl o mnoho chytřejší, proto kouzlem zapálil svíčku na stolku.

Sotva kdy se podařilo mistra magie vyvést z míry. A tohle byl ten vzácný případ. Upíral šokovaný zrak na ženu pod ním, zatímco si pokládal otázku, zdali nesní.

„Sigyn?!"

Tělo dívky se uklidnilo a do očí se mu vpil karmínový zrak. Na drahocenný moment nebyl schopen myslet, pouze dýchat. Nepohnul se, zcela zapomněl, kde je; zaklet v prostoru času, který kolem něj plynul jako voda. Pro něj existoval jenom emociální chaos, který dokázala už jen svou přítomností vyvolat.

„Ahoj, Loki," šeptla a pokusila se o úsměv. „Moch bys mi pustit ruce? Budu je ještě potřebovat."

Její přidrzlá slova v něm zase rozvířila život. Truchlivou kazajku kolem hrudi vystřídala radost a on nezaváhal ani na vteřinu. Sklonil se a svými rty se přitiskl k jejím. Líbal ji nemilosrdně, jako kdyby si chtěl vynahradit bolest, jíž mu způsobila. Jednou rukou pořád držel její zápěstí, zatímco druhou hladil dívčino tělo. Cítil ke své nespokojenosti satén šatů, který mu klouzal pod dlaní. Chtěl, aby ho obklopilo její pro něj příjemné teplo. Dotyk její pokožky na své kůži, jenž ho vzrušoval. Přesunul se vlhkými ústy k šíji. Líbal tepající žílu směrem k čelisti, mezitím co jeho nedočkavé prsty vyhrnovaly lem sukně k pasu.

„Loki," její rozechvělý stén mu pronikl do každé buňky těla. Vítězně se jí usmál do úžlabiny mezi ňadry, když se pod ním začala svíjet slastí. Ale...

Strnul. Jeho úsměv zmizel, pohyby vmžiku ustaly. Notnou chvíli mu trvalo, než se zbavil opojné mlhy touhy. Docházelo mu, že je něco jinak. Něco bylo špatně... Rychlým pohybem sebral ze země dýku s ohnutým ostřím. Popadl ji hrubě za vlasy na temenu hlavy, až musela zaklonit hlavu, jinak by jí je vytrhl.

„Kdo do Helu jsi?" procedil mezi zuby, zatímco jí tlačil ostřím do krku. Dívka podvědomě chytila jeho zápěstí, aby zmírnila bolest.

„Přece Sigyn, Elisa Sigyn."

Přimhouřil oči a zíral na známou, bolestí zakřivenou tvář. Ne, to nemohla být ona. Její pleť byla tmavšího odstínu a rozcuchané vlasy, které by měly být platinově bílé, se zdály v šeru blonďaté. Navíc zde zbýval jeden podstatný rozdíl.

„Vážně?! Zřejmě ti utekla její pravá podstata. Ona byla bezcitná!"

„Jo, ten fakt si uvědomuju až moc dobře."

„Tak tos mě moc nepřesvědčila." Přejel jí ostřím po kůži, kde se objevila krvavá cestička. Poté jí arogantně zavrčel blízko u obličeje: „Zkus to ještě jednou."

„Loki, přestaň! Opravdu jsem to já. Podívej se mi do vzpomínek, jestli mi nevěříš!" vyhrkla zoufale, zatímco kapky její krve stékaly na prostěradlo.

„To mám rozhodně v plánu. A je mi ukradené, jaký bordel ti v hlavě udělám!" vyštěkl a okamžitě nato přitiskl svou dlaň k jejímu čelu.

🍕Tenhle příběh bude, pokud nebude uvedeno jinak, především z pohledu Sigyn... 😉🍕

Vaše AliceSharpe