Úskalí zakázané lásky(#2 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Apatická nevěsta

*Sigyn*

„Je to nádhera! Netušila jsem, že může existovat i něco takovýho. Tak velkolepýho. Víš, Sigyn, když jsem studovala Eistein-Rosenův most, nenapadlo mě, že bych se mohla objevit na druhé straně. Je tady tolik věcí, které nepodléhají jevům, který známe na Zemi a zároveň... Jiné jsou si tak moc podobný," pěla ódy Jane s nejméně třemi poháry vína v krvi. V dlani žmoulala lem šatů a kolébala se do rytmu ásgardské hudby.

„Ano. Věřím, že pro vědce jako ty to musí být říše divů. Škoda, že tu nejsou Erik s Darcy. Jistě by si to také užili."

„Myslím, že Erik by na Ásgard nikdy nešel. Byl by až moc blízko... my víme komu. Od jisté doby ho moc nemusí," ušklíbla se. „Samas viděla, jak se tvářil, když mu Tór řekl, že nakonec žije."

„Vystihovalo to všechen děs a odpor, který existuje. A víš, že se mu ani nedivím?" podotkla sarkasticky a rozhlédla se kolem sebe.

Velké hodovní síň praskala ve švech. Svou okázalostí a výzdobou několikanásobně předčila Slavnost nového ohně, stejně tak i v počtu hostů. Z vysokých sloupů visely řasené, tmavě zelené drapérie protkané zlatou nití. Masivní stoly byly sestaveny do písmene U a prohýbaly se pod nepřeberným množstvím sladkého, trpkého, studeného i slaného jídla. Bohové, světlí álfové zářící svou krásou a vybraní z řad Vánů se vesele bavili s poháry nabízeného piva, medoviny i vína. Skřítkové se mezi nimi ztráceli svou výškou, ovšem skvěle si ji vykompenzovali hlasitými poznámkami oplývajícím vtipem. Uprostřed sálu se se sršící energií tancovalo i v pozdní hodině, kdy denní světlo vystřídaly louče a tisíce hořících svící. Vzduchem se nesl květnový vlahý vánek. Jaký den! Přímo stvořený pro korunovaci i neočekávanou svatbu.

„Sigyn, cítíš se dobře?"

Nynější královna Ásgardu sjela zrakem na svou přítelkyni a budoucí švagrovou. „Proč se ptáš? Vypadám snad, že se za chvíli zhroutím?"

„Ne, jen... Že se dnes chováš divně. Teda chci říct... Za poslední dny jsi byla milá a teď mám pořád pocit, že jsem tě něčím urazila. Tak se jen ptám."

Zavřela víčka a unaveně vydechla. „Promiň. Nechávám se ovládat svou duší."

„Ehm... Aha. No a jak to funguje? Ta tvoje-"

„Jane, smím tě poprosit o tanec?" Náhle se vedle nich objevil Tór s jiskřičkami v blankytných očích.

„Jistě," rozzářila se jako nejjasnější hvězda na obloze. Přijala nabídnutou ruku, v níž se její drobná dlaň jevila jako křehká holubice. „Domluvíme to pak, jo? Já jen-"

„Však běž," pokynula hlavou s úsměvem, který vykouzlila na rtech z posledních sil.

Sledovala zamilovaný pár a pocítila žárlivost, ostrou jako Lokiho dýka. Ona krásu lásky už prožila, ač neopětovanou. Věděla, jaký je to povznášející pocit. Jako kdyby na světě neexistovala žádná bolest ani zklamání. Svět vám připadá nádhernější, než jaký je doopravdy. I kdyby pršelo, nikdy vám nezmizí úsměv z tváře.

„To je dnes poprvé, co jsem tě viděl se usmát."

Narovnala se v zádech a i ten poslední kousíček radosti spolkla náruč lhostejnosti vyvěrající z duše. Zvláštní, netušila, kde se tam vzala. Čekala by, že bude hněvem kolem sebe prskat, ale jí bylo všechno jedno. Aniž by se ke svému choti otočila, promluvila: „Tak to jsi zřejmě sle-"

„Pššt," umlčel ji prstem na rtech, jakmile se znenadání ocitl před ní. Namísto helmice mu hlavu krášlily havraní vlasy a jeho oči oplývaly prazvláštním leskem. „Pojď tančit."