Univerzita pro vládce

17.

Prošli jsme celým palácem, až do nějaké tělocvičny. Byla to veliká hala s vysokým stropem.

,,Takže jako první vás dokonale naučím ovládat vodu, poté kov,oheň, zemi a nakonec vzduch. A někde mezitím i meditaci, ta je zásadní.". Přikývla jsem.

,,Odložte si věci a zkuste mě nějak zneškodnit pomocí vody.". Začali jsme spolu bojovat. Ale on byl tak milionkrát silnější, takže jsem skončila na jedné ze zdí tělocvičny. Pěkně to bolelo.,,Nebylo to špatné, ale zkuste to znovu.".

Zase jsem zaútočila, ale dopadlo to podobně, akorát jsem dopadla na tu zeď čelem. To bolelo ještě víc. Asi budu mít pěkný monokl. ,,Omlouvám se Marinette. Jsem zvyklý bojovat naplno a neuvědomuji si, že nejsi na osmé úrovni, ale na čtvrté. Promiň.",,V pořádku.",,Pro dnešek to stačí. Na ošetřovně řeknete, že jste nabourala do sloupu.",usmál se na mě.

Došel se mnou zase k balónu a odletěli jsme na školní pozemky.

,,Á Marinette. Ve středu v poledne opět tady.",,Ano pane.". Avatar odletěl a mě ředitelka propustila na chatku. Nejprve jsem ale zašla na ošetřovnu.

,,A jak se vám to stalo?", zeptala se mě doktorka. ,,Šlápla jsem na hrábě.", zalhala jsem jinak než mi avatar řekl, protože jsem tu jeho verzi zapomněla. Skleróza. ,,Aha.", řekla nedůvěřivým hlasem. Ale dál to naštěstí neřešila. Na ten monokl mi dala mastičku a na ty záda nějaké speciální náplasti.

Vyšla jsem z ošetřovny a za dveřmi na mě čekalo několik naštvaných pohledů. ,,Ahoj.", řekla jsem nervózně. ,,My tě tu hledáme tři hodiny a ty nám řekneš ahoj?!", vykřikl naštvaný Tom.,,A co mám jiného říct?",,Třeba kde jsi byla a co jsi tam dělala.",,Byla jsem..... to ti nemůžu říct.". Tom na mě vykulil oči ještě víc. ,,Proč nám to nemůžeš říct?", zeptal se už klidnější Nath. ,,To vám taky nemůžu", odpověděla jsem mu. Teď na mě byla naštvaná i Alya.

,,A ten někdo s kým jsi byla byl Philip a on tě zase zmlátil?", zeptal se Tom. ,, A ještě něco. Ptal se na tebe Adrien. Proč?", dodal Tom. ,,Ne, nezmlátil mě Philip a nevím proč se po mě ptal Adrien.". Potom jsem rychle odešla, aby tento výslech nepokračoval.

Namířila jsem si to k Adrianovi do chatky. Ano, vím, že to bude nápadné, ale na něco se vymluvím. Přeci jenom, když se ptal i Toma kde jsem, tak je to vážně. Asin

Zaťukala jsem. Po chvilce mi otevřel jeho spolubydlící. Bezva. ,,Co tu chceš?", zeptal se nepřátelsky. ,,Je tu Adrien?",,Co mu chceš?", vyzvídal dál. ,,To tě nemusí zajímat, ale protože vím, že by sis něco vymýšlel, tak ti to řeknu. Chci mu poděkovat za to, jak mi pomohl u bazénu.". Nevěděl co říct, tak raději zavolal Adriena.

,,Ahoj. Co potřebuješ?",,Jdu ti poděkovat.", musela jsem to říct, protože ten jeho kamarád nás špehoval. Má divný kamarády. Adrien po mě hodil nechápavý pohled.,, No, mám zrovna namířeno k jezeru a vaše chatka je cestou a jindy nebyl čas, tak jsem se rozhodla poděkovat ti dneska.", vysvětlila jsem a nenápadně jsem na něj mrkla. Snad to pochopí.

,,Jo, no. Nemáš zač. Tak ahoj já už musím jít.", řekl a zavřel mi dveře před nosem.

Vydala jsem se tedy k jezeru a sedla si do trávy.

Po pěti minutách přišel i Adrien. Díky bohu. Už jsem přestávala doufat.

,,Co jsi potřeboval, že jsi se ptal i Toma?",,Měl jsem o tebe strach. A teď vidím, že oprávněně.", řekl a ukázal na můj obličej. Asi vypadám hrozně. ,,Aha.",,To ti udělal.....", nestihl to doříct, protože jsem ho jako vždy umlčela. A hádejte jak. Polibkem. ,,Takže se nemám ptát?",, Ne Adriene, nemáš.". Mile jsem se usmála.

Byli jsme spolu jenom chvíli, protože se Adrien vymluvil tak blbě, že musel být hned zpátky. Svým spolubydlícím totiž řekl, že má žízeň a jde je napít do jídelny. Ach jo. I pes by vymyslel lepší výmluvu.

Přišla jsem na chatku a jako první šla do ložnice, protože jsem potřebovala knížku, abych mohla udělat úkol. Ale čekalo mě tam nemilé překvapení. Viky a Denis se tam líbali a asi se chystalo i něco víc. Urychleně jsem vycouvala a raději odešla i z chatky.

Zamířila jsem znovu k jezeru. Ptáte se proč pořád chodím k jezeru? Protože to je jediné místo, kde mohu trénovat ovládání vody bez pet lahve s vodou.

Nejdříve jsem zkusila pár jednodušších triků a potom jsem přešla na ty těžší. Omylem jsem vlnou sejmula nějakého ptáka, který letěl až moc blízko hladiny. Chybička se vloudila.

Po hodině strávené trénováním jsem usoudila, že půjdu na chatku. Přeci jenom už bude večeře a mě pořád bolí ty záda.