Univerzita pro vládce

22.

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI
S avatarem jsme trénovali vždy pravidelně, takže dnes ovládám vodu  a kov na profesionální úrovni, oheň na pokročilé a zemi na začátečnické. Vduch jsme zatím ani nezačali.

Bylo osm hodin ráno a já jsem se chystala na snídani. Holkám to jako obvykle trvalo. ,,Holky! Už jste?", zakřičela jsem do vnitra chatky. ,,Jo.", ozvala se Viky a vyběhla z koupelny. Ani jsem si nevšimla, že tam někdy šla. Alya se přihnala hned za ní.

Společně jsme vyšly z chatky a zamířily do jídelny. ,,Stejně nechápu, co vám ráno tak trvá.", řekla jsem nechápavě. ,,My nemůžeme za to, že se maluješ jenom tak letem světem.", odpověděla mi Alya. Nad tím jsem zakroutila hlavou. Mě prostě nebaví líčit se.

V jídelně jsme si sedly k Tomovi a Nathovy. Tentokrát tam byl i Mike. To se moc často nestává, protože kluci jsou na něj naštvaní, kvůli tomu, že jim nechce říct kam jezdím. Za to jsem mu nesmírně vděčná. Když o tom tak mluvíme, tak jsem si vzpomněla, že odpoledne mám zase trénink v tělocvičně.

Jako ano Theodor mi nic nedělá, když nepočítám urážky a nadávky, ale nebaví mě učit se v tom kolektivu, protože Mikovi kamarádi jsou na mě naštvaní, kvůli tomu, že vyhodili Mika. A můžu za to já.

V poledne jsem zašla za ředitelkou, aby mě doprovodila k jezeru. Spuhlasila. Možná jenom proto, že musí.

Avatar přiletěl jako vždy balónem. Pozdravil mě a rukou mi pokynul abych nastoupila. Tak jsem také udělala.

Vysadil mě na mýtince a jako vždy počkal než zajdu do lesa.

Rychle jsem se tím směrem vydala.

Najednou vedle mě zašustilo listí. Otočila jsem se tam, ale nikde nikdo. Po chvíli se z lesa vynořilo asi dvacet chlapů. ,,Co chcete?", zeptala jsem se jich. ,,Proč jsi přiletěla s Avatarem?", odpověděl mi otázkou nejvyšší z nich. ,,To vás nemusí zajímat!". Hm.... tuhle větu říkám nějak často. Měla bych s tím něco udělat.

Jenže místo toho jsem udělala největší chybu ve svém životě. Nedávala jsem pozor. Začali na mě útočit. Bránila jsem se vším možným. Vodou, ohněm i zemí. Možná jsem se měla bránit jenom vodou, aby nepoznali, že jsem avatar. Ale už je pozdě.

Asi po pěti minutách boje se tu ukázal Avatar. Odhodil jich několik najednou a pokračoval v boji jako by tu byl už od začátku.

Podařilo se nám porazit je. No spíš avatarovi se podařilo porazit je. ,,Marinette jsi celá?", zeptal se mě starostlivě. To už se mi ale udělalo černo před očima a já upadla do bezvědomí.

Probrala jsem se na ošetřovně. Rozhlédla jsem se po okolí. Vedle mě na židli seděl Adrien a koukal se někam z okna. ,,Adriene?". Trhl sebou.  
,,Konečně jsi se probrala.", řekl úlevně. Najednou do dveří vešel avatar a hned za ním Alya, Viky, Mike, Tom a Nath. ,,Marinette!", vykřikla Alya a skočila mi kolem krku. Objetí jsem jí oplatila.

,,Jsem rád, že už jsi v pořádku.", řekl avatar. ,,A co se mi stalo?", zeptala jsem se. ,,Ehm....asi z vyčerpání.", odpověděl mi zase avatar. ,,Můžu jít na chatku?",,Vlastně můžeš.", ozvala se doktorka.

Vstala jsem z lůžka a vydala se ke dveřím. Hned za mnou vyrazil i Adrien a moji kamarádi.

Asi v půlce cesty konečně promluvil Tom:,,A řekneš nám kde jsi byla a z jakého vyčerpání jsi omdlela?". ,,Klidně jim to řekni.", ozval se někdo za námi. Všichni jsme se najednou otočili. Stál tam avatar a koukal se na mě. Děsivý! Potom prostě odešel.

,,Dobře tak pojďte.", vyzvala jsem je a vydala se směrem k jezeru.

Došli jsme tam a posadili se do kroužku. Ani nevím proč.

,,Tak říkej.", řekl mým směrem. Polkla jsem. Jak mám říct kamarádům, že jsem avatar? ,,No.....je to trochu složitější. Když jsem pomohla té holce, kterou mlátil Philip, avatar mi potom řekl, že budu nový avatar. No a potom mě trénoval. Někdy jsem taky jezdila na Mikovu školu, abych se tam něco přiučila. Tam mě škrtil ten Theodor. Noa potom mě tam napadli ti chlapi a já omdlela.", celé jsem to řekla tak rychle, že jsem byla strašně udýchaná. Nikdo ani nedutal. Oči měla někde na zemi.

,,Ty jsi avatar?", zeptal se nevěřícně Nath. Přikývla jsem. ,,Ukaž. Prosím.", poprosil mě znovu Nath. Nastavila jsem ruku a nad ní se objevil plamínek. Potom jsem udělala stěnu ze země a poté ji zbořila. Pořád seděli a nic neříkali, vypadalo to strašidelně.