I'm just drunk // Yoonmin

20. Memento

Nejdřív se chci moc omluvit. Tahle kapitola stojí za nic a navíc nemám moc čas psát... Byla bych ráda, kdyby jste si nakonci přečetli ještě jednu věc, považuji ji docela za důležitou ♡

Jiminův pohled

Nevím kdy jsem se vzbudil, ale už bylo docela šero a já měl hlad. Pomalu jsem vstal a došel až ke dveřím. Nevěděl jsem, kde byl Agust, ale nebudu ho rušit, můžu mu být vděčný, že mě tu vůbec nechal.

Otevřel jsem dveře. Všude bylo zhasnuto, tudíž jsem viděl spíše siluety věcí, než abych je viděl pořádně. Co mě ale zaujalo nebylo k vidění, nýbrž k poslechu. Slyšel jsem klavír. Krásně hrál, kdo z těch dvou hraje na klavír? Ani do jednoho, bych to neřekl.

Pomalu jsem se rozešel k místnosti, odkud ten zvuk přicházel. Tiše jsem zabral za kliku a pootevřel dveře. Nakonec jsem vešel a potichu za sebou znovu zavřel.

Uviděl jsem Agusta, jak hraje. Jeho ruce se snad ani těch kláves nedotýkaly, všechno to vypadalo tak jemně a elegantně. Bylo to opravdu procítěné. Nejspíš si mě nevšiml, jelikož hrál dál, jako bych tu nebyl.
Měl zavřené oči, nejspíš jen improvizoval. Byl to krásný pohled. Jak na něho, tak ten poslech hudby.

Po delší chvíli, kdy už jsem seděl, najednou hrát přestal a zavřel klavír. Nic neříkal, jen se na ten klavír díval. Začal jsem tleskat, což ho trochu vylekalo, ale otočil se na mě s úsměvem.

"Um... Odkdy tu jsi?" Zeptal se mě trochu zaraženě a já mykl rameny.

"Asi hodinu, možná víc." Odpověděl jsem mu a on zakroutil hlavou.

"Mohl jsi říct, chceš něco k jídlu, nebo jsi něco potřeboval?" Zeptal se ihned a díval se na klavír. Jen jsem zakroutil hlavou a usmál se.

"Hraješ hezky." Řekl jsem mu a on sklopil hlavu. Jako by o tom nechtěl slyšet.

"Asi... Díky?" Odpověděl mi nejistě, byl takhle roztomilý. Vstal jsem a došel k němu.

"Děje se něco?" Zeptal jsem se ho a on rychle zakroutil hlavou.

"V pohodě." Šeptl, ale cítil jsem, že se mu málem zlomil hlas. Dřepl jsem si před něho, abych mu viděl do tváře, načež ji otočil do strany. Povzdychl jsem si a napadla mě jedna věc. Možná není zcela vhodná, ale bude stoprocentně účinná.

Vstal jsem a sedl si obkročmo na něho. Zarazil se a jeho tělo se napjalo. I hlavou se na mě podíval, takže to zabralo. Vzal jsem si jeho tvář do rukou a utřel mu palci slzy. Usmíval jsem se, chtěl jsem aby na to nemyslel, i když nevím, co to 'to' bylo. Pousmál se a já mu dal pusu na čelo.

"Co se stalo?" Zeptal jsem se a on znovu zakroutil hlavou.

"Myslel jsem, že mi věříš víc než ostatním, tak proč se mi nesvěříš? Uleví se ti a třeba ti budu moct pomoct." Řekl jsem mu a on mě jen objal. Nic neříkal, ale objímal mě pevně, jako bych chtěl odejít. Ihned jsem mu objetí opětoval, je to snad poprvé, co mě objímá dobrovolně a já objetí rád.

Dal jsem mu pusu do vlasů a povzdychl si.
"Můžu ti alespoň s něčím pomoct?" Znovu jsem se zeptal, nevěděl jsem, co pro něho udělat. On se o mě stará až až a já? Akorát mu beru čas pro toho člověka, s kým by měl být. Na jednu stranu jsem cítil vinu, na tu druhou... Byl jsem rád, že ten čas se mnou tráví. Ale takhle to nepůjde, takže to bude dneska naposledy. Nemůžu za ním chodit, když vím, co všechno k němu cítím.

To jak mě objímá, nikdy bych nechtěl z jeho objetí pryč, vážně ho mám moc rád, možná víc než to. Ale uvědomil jsem si to asi pozdě. Už mě někdo předběhl.