I'm just drunk // Yoonmin

14. Jealous

Jiminův POV

Probudil jsem se s šílenou bolestí hlavy. Pomalu jsem otevřel oči. Bylo tady šero, nedokázal jsem to tu rozeznat. Znovu jsem oči zavřel a potichu si povzdychl. Na to jsem uslyšel zavrzání židle a něčí kroky. Dotyčný si sedl ke mě na postel a já se bál otevřít oči.

Pamatuji si, jak na přepadl Jongup s někým a pak už nic. Co když jsem teď u něho? Co když se se mnou klidně i vyspal? Proboha, vždyť to sám říkal.

Začal jsem vduchu panikařit a asi bych začal panikařit i na venek, kdyby na mě dotyčný nepromluvil.

"Jiminie...?" Zašeptal mě známý chraplák a já pomalu otevřel oči. Pomalu jsem rozpoznal ty mentolové vlasy a jeho siluetu sedící u mě. Asi bych se i pousmál, nebýt té bolesti hlavy. Tiše jsem zamručel jako odpověď a oči znovu zavřel.

"Bál jsem se o tebe." Znovu zachraptěl Agust, teda Yoongi. Vlastně už nevím jak mu říkat. V duchu jsem se nad jeho větou usmál a natáhl k němu ruku.

Ihned ji vzal do těch svých a posunul se ke mě blíž. Opatrně mě zvedl a posunul mě tak, že jsem teď seděl opřený o něho.

"Mám tady prášek a vodu, potřebuješ se napít." Zašeptal mi úplně u ucha a já měl co dělat, abych na to nijak nereagoval. Lehce jsem kývl a oči již po několikáté pootevřel. Měl jsem těsně u rtů skleničku a prášek. Otevřel jsem pusu a Agust mi dal prášek. Poté mi opatrně přiložil skleničku k rtům a já se pomalu napil.

"Co všechno si pamatuješ?" Zeptal se mě, když položil skleničku na stolek vedle.

"Jen tupou ránu a tmu." Zašeptal jsem a on se uchechtl. Položil mě zase do lehu a přikryl mě peřinou. V duchu jsem se mračil, bylo mi příjemnější opírat se o něho.

"Člověk se za tebe pere a ty si nic nepamatuješ? Tsss..." Řekl naoko uraženě, ale hned se zasmál.

"Promiň." Zašeptal jsem, ale on jen mávl rukou.

"Poté co tě praštil Chan jsem se si nimi trochu porval. Naštěstí já bydlím hned vedle a zrovna vycházel Zico, můj spolubydlící. Takže mi s nimi pomohl. Kdyby tam nebyl, nechci vědět, co by ti udělali." Poslední slova skoro zavrčel a já si všiml jeho zaťatých pěstí.

"Noták, vždyť by to bylo jedno. Je to můj život, ten ostatní nezajímá." Řekl jsem a natáhl ruku k té jeho zaťaté. Už mi bylo trochu líp a na šero jsem si také postupně zvykl.

"Proč by ostatní nezajímal? To si myslíš, že když se o tebe starám, tak se pořád zajímám málo?" Zeptal se, bylo slyšet, že se ho to dotklo.

Zakroutil jsem rychle hlavou.
"Takhle jsem to nemyslel. Jen... Mohl jsi mě nechat v tom baru klidně Chanovi a věnovat se svým, um... činnostem." Řekl jsem mu a pomalu si sedl. Podíval jsem se na něho, ale on pohledem uhnul.

"Neslíbil jsem snad, že zabiju kohokoliv, kdo ti ublíží?" Zeptal se mě a konečně mi můj pohled opětoval.

"Yoon- teda Aguste, nemyslíš, že je to moc? Nezabíjej lidi jen pro slib. Vždyť každému někdy někdo ublíží, to myslím znáš sám. Nezacházej do extrému." Řekl jsem ustaraně, bál jsem se, že vážně jednou někoho zabije. Nechtěl jsem mít na svědomí vraždu.

"Jiminie já svoje sliby plním vždycky doslova." Odpověděl a já nespokojeně zamručel.

"Můžeš mi v tom případě taky něco slíbit?" Zeptal jsem se ho a on myknul rameny.

"Podle toho co. Ne, neodvezu tě domů, to říkám rovnou." Začal, ale já zakroutil hlavou.

Vzal jsem jeho levou ruku a přitáhl si jí k sobě. Ihned mu došlo, co chci udělat a ruku mi vytrhl. Měl na ní mikinu a ještě si ruku schoval hlouběji do rukávu.