I'm just drunk // Yoonmin

13. Week

Jiminův POV

Už je to týden. Týden, co jsem na něho nikde nenarazil. Od toho dne, co byl u mě jsem o něm neslyšel ani zmínku. A ani zmínku jsem o něm neřekl. Doufal jsem, že mi jednou uvěří, že opravdu nejsem ten typ člověka, co tajemství roznáší ostatním.

S tímhle jsem se ale pomalu uzavíral do sebe. Sžíral mě ten pocit, že už necítím vůni vanilky a mentolu. Snažil jsem se mu dovolat, ale vždy to spadlo do schránky, nebo se SMS ani neodeslala. Nevěděl jsem, kde ho hledat, chtěl jsem se s ním sejít, doufal jsem, že se mu nic nestalo. Doufal jsem, že si neudělal žádné další čárky, že si cokoliv neudělal.

S tím vším jsem se nesvěřil ani Taemu. Byl jsem jako mrtvola, člověk mu začne věřit a on v tu dobu zmizí? Dokonce jsem se jednou ptal i Jina, jestli byl ve škole. Musel jsem se potom vykecat, že jsem viděl nějakého kluka, jemu podobného, ale s jinou barvou vlasů. Odpovědí mi bylo, že ve škole nebyl, ale že si barví vlasy často, takže to je možné.

Vlastně jsem si uvědomil, že mi na něm záleží, bylo tu prostě něco, co mě za ním táhlo. Nevím co 'to něco' bylo, ale ať to bylo cokoliv, bylo to dostatečně silné, abych tomu podlehl. Bál jsem se, protože poté, co jsem slyšel o jeho rodině jsem si myslel, že by si klidně ublížil.

Zároveň jsem na něho ale byl naštvaný. Viděl snad dostatečně, že mi na něm záleží a stejně najednou zmizí? Jestli si někde v pohodě sedí v baru, tak ať si mě nepřeje!

Znovu jsem cítil pálení v očích a ani si nevšiml Taeho, který se na mě ustaraně díval.
"Hyung, řekneš mi už, co se stalo?" Zeptal se a položil mi ruku na rameno.

"N-nic vážného, jen jsem přecitlivělý." Usmál jsem se na něho. Bohužel, Tae mi na to nikdy neskočil. Radši jsem se proto začal zvedat se slovy, že si jdu pro pití, když mě rukou přitiskl zase k posteli. Vyděšeně jsem se na něho podíval.

"Nikam nejdeš, dokud mi to všechno neřekneš." Řekl rázně a já si povzdychl.

Opravdu chceš vědět VŠECHNO?

"Jak říkám, jsem jen přecitlivělý. Jak mě předtím zmlátil ten kluk první den, tak jsem ho potkal znovu a smál se mi. Tak jsem se ho bál, protože se mi o něm zdálo." Zalhal jsem. Ne, neumím lhát, ale nic mě nenapadlo.

Ano, bojím se, ale ne o sebe. O 'něho'.

"Ty jsi pako, jestli ti nějak ublíží, tak ať si mě nepřeje. A příště se mi svěřuj, uleví se ti." Usmál se Tae a pustil mě.

Vždyť ani neexistuje, tak jak by mi mohl ublížit?

"Neboj, už ti budu všechno říkat." Odpověděl jsem mu.

Kdyby jsi tak Tae věděl, co všechno ještě nevíš.

Seběhl jsem schody dolů. Co se týče fyzické stránky, jsem na tom dobře. Modřiny už vlastně nejsou vidět, jen je kůže na těch místech o trochu tmavší, ale to nic není. S tou Lisou, se kterou jsem se v parku seznámil, se občas stýkám. Je vážně fajn, často mi pomáhá a stojí při mě. Taky jsem spolu s jedním spolužákem nejlepší tanečník z ročníku. Všechno až na Agusta je vlastně v pořádku. Jenže v tom je ten problém.

Když jsem tak upíjel ze skleničky s vodou, napadlo mě, že bych to mohl vážně ještě zkusit v baru. Mám dva typy, kam by mohl chodit. Ten, kde jsme se potkali a druhý, kam jsem viděl zacházet toho jeho kamaráda. Zlico, nebo jak mu to říkal, moc jsem mu nevěnoval pozornost.

Navíc je pátek, tak proč si někam nezajít, i když to normálně nedělám? Klukům to snad divný připadat nebude. Já vím, že obvykle do žádných barů nechodím, takže to pro ně může být podezřelé, ale co jim mám říct?