Mé vlčí já - Rychlý

*9*

Den poté měl být ten údajný úplněk. Úplně jsem nevěděl, co to vlastně je- Prý bude Měsíční vlčice vidět celá. Jenže mi nikdo nevysvětlil, kdo nebo co to ta Měsíční vlčice je!

Dnes se jedlo normálně ráno, ale místo klasického jídla za stmívání jsme měli jíst mnohem dřív. Každý měl jednoho hlodavce, jen já se sourozenci jsem se musel poděli o dva. Přitom jsem věděl, že na hromadě s kořistí je celé krásné mládě soba, dnes ulovené! Proč jsme si teda nenaplnili břicha, i když jsme mohli? Bylo to kvůli tomu úplňku? Nebo ta kořist patřila k těm darům pro nás? Přece by vlčatům nedali tak velkou kořist jen tak!

Statečně jsem dohlodával malé kůstky z tlusté veverky a olízl si čenich. Mí rodiče už měli dojedeno a zbytek smečky bude mít také brzy snězeno. Všiml jsem si, že se Hnědá tlapka trochu připlížil ke zbytkům, co zůstaly. Byla tam totiž krásná vypasená myš! Sbíhali se mi na ní sliny. Menší bratr opatrně vzal baculatého hlodavce do zubů a chtěl s ním jít na okraj tábora, kde by si ho v klidu snědl. Avšak můj druhý bratr Stínek byl všímavý: rychle k němu přiběhl, varovně zavrčel a pak se do myši zakousl. Hnědá tlapka, očividně neochotný se dělit, se s ním začal přetahovat. Zodpovědná se Spolehlivým se na ně jen pobaveně dívali.

Po chvíli myš Stínek pustil, ale hned nato vyskočil a svalil bratra na zem. Ten, aby se mohl bránit, pustil hlodavce a začal jsem prát. Na nic jsem nečekal a udělal to, co jsem odkoukal od omegy. Přiběhl jsme k nim, rychle kořist vzal a ještě rychleji s ní zmizel. Možná i díky tomu byla tak výborná!

Po jídle se všichni rozeběhli do všech směrů dokonce i rodiče. Zůstali jsme v táboře dočista, ale dočista sami! Pořádně jsme to nechápali. Proč? Nicméně jsme toho času využili a prozkoumali každou píď.

Když se smečka vrátila, už byla tma. Všichni sebou něco nesli, ale moc jsem toho neviděl. Matka nás popohnala k kameni, ale ne na něj. Celý tábor osvětloval velký stříborno-šedý kotouč na obloze. Je to ten Úplněk? Nebo Měsíční vlčice? pomyslel jsem si.

Všichni se jako jeden vlk zklidnili. I my- musí to být něco významného. Přišel ke mě alfa -můj otec- a držel v tlamě docela velkou, hnědobílou měkkou kožešinu s černými skvrnami. Položil ji před nás: "Dnes, za Úplňku, když se na nás dívá Měsíční vlčice, předávám mím vlčatům tu tu vzácnou kožešinu rysa," položil dar před nás: "Važte si jí." Poté vyskočil na balvan. Poté přestoupila naše matka. Na kožešinu položila krásnou bílou srst zajíce: "Nechť jsou vaše duše takto čisté," popřála.

Poté přišel na řadu beta, Zjizvený. Ten k nám dal velký dráp. Čí byl? Možná medvědí? "Nechť vám drápy poslouží lépe než mě," zamumlal. Podíval jsem se na jeho jizvu přes levé oko- vydrápal mu ho někdo?

Poté ještě předstoupil bratr Bojovný. Položil před nás velkou kost s kousky masa s tím, ať jme tak nezlomný jako právě tato kost. Tak se kolem nás prostřídala celá smečka. Dostali jsme různé kamínky, kvítky a podobně. Nakonec přišla omega s velkým pírkem v tlamě, které pomalu spustila ve vzduchu dolů: "Ať z každého problému vyklouznete tak hladce, jako toto pírko."

Najednou alfa zvednul hlavu a začal... Výt? Ano, myslím, že to bylo vytí. Matka se k němu okamžitě přidala. Všichni začali rychle dělat kruh kolem balvanu a postupně se přidávali. A pak? Začala výt Hvězda. A Hnědá tlapka. Je to snad nějaký důležitý rituál? Když se přidal i Stínek, věděla jsem, že je řada na mě. Zaklonil jsem hlavu a... Nic. Zkusil jsem znovu. Podruhé... Potřetí... Vždy jsem jen tiše zasípal. Smutně jsem se podíval na oblohu- a měl jsem najednou pocit, že se ten stříbrný kotouč změnil na hlavu nějaké vlčice, která se na mě usmála. Měsíční vlčice! pomyslel jsem si. A pak, jako by automaticky, jsem zvednul hlavu a mé vytí se propletlo mezi hlasy ostatních.