Mé vlčí já - Rychlý

*16*

Po té včerejší hlídce jsem neměl příliš zvednutou náladu. Zato Hnědá tlapka se od svého staršího bratra očividně naučil nepříjemnosti. Postupně jsme rostli a stárli a brzo nás budou moct považovat za plnohodnotné členy. Je konec podzimu, brzo napadne sníh.

"Smečko," zavrčel ráno alfa: "Dnes nás vyrazí na lov jen pár. V noci jsem měl sen s tím, že tábor bude v nebezpečí. Nevím, jak moc tomu věřit nebo ne, ale nechci riskovat. Na lov půjdu já, beta a Bojovný. Ostatní zůstáváte." "Takže hlídky nebudou?" zeptal se překvapeně Upřímný. "Ne," řekl jednoduše otec. "No, sice na tvé sny nevěřím," připustil bratr: "Ale příliš mi to nevadí." "Upřímný mít dnes dobrý den!" zašeptal mi Stínek. Přikývl jsem. Stínek byl z našeho vrhu největší a nejsilnější, takže ačkoliv bylo divné, že se nenaučil mluvit normálně, ignorovali jsme to. Rostl z něho dobrý lovec i bojovník. Už jsme mnohokrát lovili se smečkou a dokonce jsem i dvakrát byl právě já, kdo usmrtil soba.

"Kdy vyrazíte?" zeptala se Omega. "Hned teď," dostalo se jí odpovědi: "Ať toho chytíme co nejvíce." Nikdo nic nenamítal.

Když trojice odešla, lehnul jsem si před doupě- stále ho sdílím se sourozenci a rodiči. O kožešinu rysa, na kterou jsme se dříve vešli tři, se teď rveme každý večer. Je tak pohodlná! Dopoledne uteklo jako voda a nic se nedělo. 

Že by doopravdy planý poplach? Vtom jsem však uslyšel zašustění v keři na kraji tábora. Naježil jsem se a zavrčel. Vyšel odtamtud však jenom Bojovný, co držel v tlamě dva zajíce. Oddechl jsem si.

Odpoledne se tu lovci stavili ještě dvakrát- hromada kořisti se rozšiřovala. Šustějí v keřích jsem už podstatě ignoroval.

V tom však z keře vylítlo malé zrzavé stvoření s podivným pachem. Trhnul jsem sebou, když za ním vyběhla další taková zvířata. Ten pach byl nakyslí. Okamžitě jsem poznal vzhled z vyprávění od rodičů- Lišky!

Varovně jsem zavyl, ale to už byl dávno celý tábor na nohou. Nevěděl jsem, kolik těch lišek je, ale bylo mi to jedno, dle toho, že po mě hned dvě skočili. Automaticky jsem po jedné zamířil, ale mé tesáky zacvakali na prázdno. "Malé a mrštné," zaznělo mi v hlavě z vyprávění: "Jsou rychlejší než ty. Musíš je přelstít!"

Když jsem ucítil jednu na hrbu, stoupl jsem si na zadní a pak spadl na záda. Nebylo to dvakrát příjemné, avšak přimáčkl jsem svojí vahou lišku pode mnou. Jakmile jsem se zvednul, postavila se na všechny čtyři a utekla zpět do lesa. To se mi však do ocasu zakousla druhá. Začal jsem jím mrskat a když jsem jí schodil, vzal jsem ji za zátylek a odhodil daleko. Asi jsem jí nezabil, ale alespoň jsem se jí zbavil. Všiml jsem si, že na Stínka se vrhly hned tři, ale v pořádku to zvládal. Nikdy předtím jsme však nebojovali.

Ale Chtivý to neměl pod kontrolou. Skočil jsem k němu a dvě z něj serval. On však jen varovně zavrčel a pokračoval v boji. Sklopil jsem uši a rychle přiskočil k matce a pomohl jí s liškou, co se jí zakousla do ocasu. Vděčně se na mě podívala. 

Na boku mi však přistály další dvě. Těch lišek je snad nekonečno! Začal jsem ztrácet rovnováhu, matka pomáhala Hvězdě. Rány mě boleli, ale pak, jako samotný Blesk, se do tábora vřítila lovící trojice. Bojovný zabil lišky, co mi visely na boku. Děkovně jsem zamručel a rozhlédl se- Lišky utíkají...