Mé vlčí já - Rychlý

*21*

Cestovali jsme několik dní, cestou prošli kolem nějaké osady lidí, které jsme se ale vyvarovali. Poté jsme se utábořili u takového velkého stromu, pod jehož kořeny jsme si udělali doupě. Nový alfa trval na tom, že bude mít hlídku. Lov se nám dařil, ale jen menších živočichů.

"Už jděte spát," řekl Bojovný po večeři. Každý jsme měli jednoho hlodavce. "Jseš si jistý, že chceš držet hlídku sám?" ujistil jsem se. "Můj černý kožich je nenápadný," připomněl starší bratr. Protočil jsem očima a zmizel v doupěti.

Brzy na to se u mě objevili všichni, tedy až na hlídkujícího vůdce. Odvážný s Mrštnou se stulili k sobě, já ležel u matky a Vychytralý trval na tom, že bude sám. Pod kořeny naštěstí nebyl skoro žádný sníh, takže jsme byli v teple.

V noci jsem se probudil. Měsíční vlčice byla zhruba tak v půlce, když jsem zjistil, že Zodpovědná zmizela. Doufal jsem, že šla jen ven za svým synem nebo tak. Pak jsem ale uslyšel vytí.

Okamžitě jsem vyskočil na tlapy a přímo vyletěl ven z doupěte. Za mnou brzy na to běželi další vlci.

Uviděl jsem, jak se matka rve i přes zraněnou nohu s černou šmouhou. Tak počkat, proč napadlo Bojovného? Byl to byl on, kdo ji přece přijal do smečky!

Pak jsem si ale všimnu, že Bojovný stojí o dva kroky dál. Měl nepěknou ránu na rameni a v očích vystrašený výraz. Takhle překvapeného jsem ho ještě nikdy neviděl.

V tom zodpovědná bolestně zavyla. Alfa, jako by se vzpamatoval, se vrhnul do boje proti nepříteli. Nakonec se mu ho doopravdy podařilo přemoct. Pořádně jsem se podíval. Byl to černý vlk. Né vlk, ale pes! Byl černý, jizvu přes oko a špičaté uši. Poznal jsem jen podle vyprávění.

"Proč tu jsi a vůbec, kdo jsi, že jsi mě zbaběle přepadnul zezadu?!" zavrčel rozzuřeně černý vlk. "Jmenuji se Stín, říkají mi Krvavý," zavrčel pes: "A měl jsem být váš nový alfa!" Okamžitě jsem si vzpomněl na bratra. Ten byl ale loajálnější. "U vlků se na takovou zbabělost nehraje," zavrčel na to Bojovný: "Navíc ani v útoku nejsi dobrý. Místo do krku jsi mě kousnul do ramene, ačkoliv jsem jen ležel, a přeprala tě i zraněná vlčice!" "Přeprala?" řekl pobaveně Krvavý stín: "Tak se na ní pořádně podívej!" Všichni jsme okamžitě upnuly pohled na hnědou kulhající vlčici. Ležela odhozená tři skoky dál. Sice dýchala, ale měla hluboká zranění, očividně smrtelná.

"Zodpovědná!" rozběhl se okamžitě k vlčici alfa. "Mami!" vydechl jsem a vydal se k ním. Hned na to se za námi ale ozvalo varovné vrčení: "Ten čokl zdrhá!" upozornil Odvážný. To mi bylo ale jedno. Právě tu umírá má matka!

"No tak, Zodpovědná! Přežila jsi výchovu vlčat, přežiješ i tohle!" Zakňučel jsem.

Neodpověděla.