Mé vlčí já - Rychlý

*11*

Po nějaké době, co jsme trochu vyrostli, jsme mohli chodit i v okolí tábora. Stále jsme však nebyli v hierarchii ani nezískali své dospělé jméno.

Rychle jsem se rozeběhl do lesa, za patami jsem měl bratra Stínka. Ostatní si hráli v táboře. Les v okolí jsem už párkrát prozkoumal, tedy kromě západní části, kam jsme taky vyrazili.

Zvědavě jsem čmuchal kolem starého pařezu. Byla zde cítit stará stopa zajíce. Nebylo divu, že tu už nebyl- vždyť ho už někdo určitě ulovil. Šel jsem dál. Okolo tábora byl hustý les, co nás dobře chránil a křoviny lemovali kraj. Byli jsme zde dobře zamaskováni- nepřátel by nás mohl najít pouze po pachu. Najednou jsem uslyšel něčí pohyb. Podíval jsem se nahoru do větví. A co jsem uviděl? Pěknou, velkou baculatou veverku, co si tam hryzala nějaký oříšek. Mlsně jsem se olízl a vyběhl ke kmeni stromu, na který jsem vyskočil. No... hned na to jsem spadl. Až pozdě jsem si uvědomil, že nás nenaučili lézt po stromech... Nebo to ani vlci neumí? Ale jestli že ne, tak jak členové mé smečky mohou chytit veverku či ptáky? Nechápal jsem to. Umí snad vlci, ačkoliv nemají křídla, létat? Proč to nezkusit!

Rychle jsem se rozeběhl zpět do tábora. Zamířil jsem ke kameni, kde vždy sedával alfa. Několika mocnými skoky jsem na něj vyběhl a skočil z jeho špičky. Cítil jsem vítr v srsti a svobodu. Vlci opravdu umějí létat! Pak jsem však ucítil tvrdý náraz. Spadl jsem na bok do udusané hlíny. Začal jsem kašlat, prach se mi dostával do plic a dost to bolela. Dobře, tak vlci asi létat neumí...

Hned na to tu byla Bílá, Bojovný a Upřímný. "Cos to, u všech vlčích bohů, dělal?" zeptala se nevěřícně vlčice. Rychle jsem zahrabal tlapkami a sedl si. Nesmím vypadat slabě! "Proč si skočil z toho kamene? Máš štěstí, že není tak moc velký!" zavrčel překvapeně bratr s černou srstí. "Copak nevíš, že vlci neumí létat, mini-bráško?" odsekl Upřímný. Trhnul jsem sebou. Tak to mám potvrzené, ale tím nejhorším způsobem. Počkat, nejhorší by asi bylo, kdybych zemřel. Nebo jsem nesmrtelný?

Raději jsem vyběhl zpět do lesa, než to bude vědět celá smečka. Brzy jsem narazil na Stínka. "Kde ty být, Rychlík?" řekl překvapeně, ale nečekal na odpověď a podíval se na svojí tlapku: "Hele, co já ulovit!" Zkoumavě jsem se k němu podíval. Že by jeho první kořist? Pak bych mu musel gratulovat! Když bratr hrdě odendal tlapu, povzdechl jsem si. Ležel tam rozpláclej brouk. "Tak... Tak to zkoušej dál," zkusil jsem říct mírně a vydal se dál.

Ucítil jsem pach několika hlodavců, co jsem znal od jídla. Nejvíce mě zaujal ten velmi čerství. Nebyl jsem si úplně jist- buď hraboš nebo myš. Vydal jsem se po stopě. Uviděl jsem u trsu trávy myš. Šel jsem k ní. Najednou mi však šel vítr do zad. Myš mě ucítila a utekla! Povzdechl jsem si- a prý že nám Větrní psi pomáhají při lovu! Jako bych slyšel, jak se mi smějí.

Pak jsem ale ucítil další pach. Šel jsem proti větru a uviděl hraboše, co byl zabraný jezením semena. Tiše jsem se plížil, lovec ve mě se probudil. Pak jsem skočil. Hlodavec úspěšně skončil v mích zubech. Létat možná neumím, ale lovit ano! Teda myslím...