Mé vlčí já - Rychlý

*15*

Tím, že jsem se minule nenažral jako poslední jsem se částečně zařadil do hierarchie, mnohem výše nad omegu. Uběhlo mnoho dní, možná i měsíc. Stále jsme rostli a postupně nás ostatní seznamovali s chodem smečky a dalšími pravidly.

Ráno nás alfa svolal ke kameni. Opět. Už mi to začalo lézt krkem- každé ráno shromáždění, rozdání úkolů a pak lov. K tomu všemu, já se sourozenci jsem ho zatím vždy musel pozorovat jen z dálky. Ale proč jen?

"Smečko," zavrčel alfa: "Jak víte, nějakou dobu teď nebyla moc velká kořist. Avšak Bílá tvrdí, že viděla celé stádo sobů, takže se půjde na velký lov. Normálně bych rozřadil hlídky, ale teď vás potřebuji co nejvíce. Takže místo čtyř půjdou jen dva." Smečkou proběhl překvapený šum. "Alfo, je to rozumné?" zeptal se Bojovný: "Vždy vysíláš dvě hlídky po dvou, každou jiným směrem. Ale když teď půjdou jednotlivě? Co když na ně někdo zaútočí?" "Chápu tvé obavy, synu," odpověděl Spolehlivý: "Ale v každé hlídce bude jeden dospělý ze smečky. Ten si sebou vezme dvě má vlčata. Alespoň se naučí hlídkovat," podíval se naším směrem.

"Již jsme se na tom domlouvali v doupěti," oznámila Zodpovědná: "A na hlídku Mrštná a Upřímný." Zatím, co se šedá vlčice napřímila, můj starší bratr si rozzlobeně stoupl: "Alfo! Ale já chci jít na lov! Být smečce užitečný! Ne učit neschopná vlčata! Proč nejde Bojovný?" Stáhl jsem uši a tiše zavrčel. Své jméno neměl jen tak a věděl jsem, že to myslí vážně.

"Upřímný," zavrčel alfa: "Jako tvůj otec i vůdce ti to nařizuji. Mrštná, můžeš si vybrat, koho na hlídce budeš mít." "Hvězdu!" řekla okamžitě šedá vlčice: "A... A..." Tiše jsem doufal, že si mě vybere. Upřímný mi byl už teď proti srsti! "A Stínka?" "Dobře. Upřímný, máš na starosti Rychlíka a Hnědou tlapku." Povzdechl jsem si a podíval se na čokoládově hnědého vlka s bílým hrudníkem. Netvářil se nadšeně.

Poté, co smečka vyrazila na lov, Mrštná vzala dva vybrané a šla na hlídku na východ. "Tak tedy pojďte," zavrčel Upřímný a bez čekání zamířil na západ. Povzdechl jsem si- takhle jsem si první hlídku nepředstavoval.

Cestou jsem zkoumavě očichával pařez, kde byl zvláštní pach. "Kde se zdržuješ, mini-bráško?" zavrčel podrážděně Upřímný. "Nemá se při hlídce pozorně prozkoumávat a zjišťovat pachy?" řekl jsem podrážděně. "Může být," odsekl starší vlk: "Nicméně to tady není třeba, jsme hluboko ve svém území, sem by si nepřátelé netroufli." Naježil jsem se- to nemusí být pravda!

Došli jsme lesem až k řece. Snažil jsem si pamatovat cestu a značkovat, ale Upřímný nás vždy popohnal, takže jsem to po čase vzdal. "To musíme přebrodit řeku?" zakňučel jsem. "Ty hlupáku!" zavrčel Hnědá tlapka: "Nevíš, že nám rodiče vyprávěli, že tahle řeka je hranice?" "Správně," pochválil ho starší bratr: "Území je velké dost a alfa o to za řekou už nestál. Kde to tedy označkujeme?" "Na tomh-" začal jsem, ale druhý bratr byl rychlejší: "Na tomhle břehu!" "Správně, alespoň někdo tu myslí," zavrčel čokoládově hnědý vlk. Označkoval místo a šel podél břehu dál, následován Hnědou tlapkou.

Sklopil jsem uši- takže teď budou nepříjemný oba? Začenichal jsem- z druhého břehu se linul zvláštní pach! Byl takový kyselý a moc se vlčímu nepodobal. Má tam území jiné zvíře? "Hej, Upřímný! Je tady zvláštní pach!" zavolal jsem. "Asi jsi šlápnul do liščího trusu," zavrčel: "Umyj si tlapky v řece a jdeme."