Mé vlčí já - Rychlý

*5*

Když jsme už měli povolení se volně pohybovat po táboře, rozhodl jsem se seznámit se všemi členy smečky. Až budu hlavní lovec, budu jejich jména potřebovat, ne?

Rychle jsem vyběhl z nory a zamířil k velkému balvanu, kde sedává můj otec. Věděl jsem, že si tím získám pozornost. A taky že jo- jakmile jsem se začal nemotornými tlapkami dostávat nahoru, uslyšel jsem za sebou kroku.

"Ale ale! Tady chce být už někdo alfou?" zasmál se hnědý vlk. Ten druhý mě vzal za zátylek a sundal dolů: "Na to si budeš ještě muset počkat a vybojovat!"

Podíval jsem se na ně a naklonil hlavu: "Jak se jmenujete?" zeptal jsem se se zájmem. Vlci se na mě podívali a pak se posadili. "Jmenuji se Zjizvený," řekl hnědý. A opravdu- na jeho velkém robustním těle byli vidět dlouhé velké jizvy a dokonce měl na částech vytrhaný kožich. Všechno to dovršila velký šrám přes levé oko, na který byl očividně slepý. Musel to být jeden z největších bojovníků ve smečce! "A jsem bratr tvého otce," dodal. Se zájmem jsem se na něj podíval: "Ty jsi s ním bojoval o postavení?" Zjizvený se chvíli koukal někam do dálky a pak zavrtěl hlavou: "Ne. Domluvili jsme se a jsem beta. To mi stačí."

Přikývl se a podíval se na druhého, šedého vlka, co mě sundal dolů. Ten ani nečekal a odpověděl na nevyslovenou otázku: "Já se jmenuji Odvážný," řekl hrdě: "Do smečky jsme přišli ještě dlouho předtím, než ses narodil. Mám zde i sestru, Mrštnou," ukázal čumákem k noře, před kterou ležela hubená ladná šedá vlčice. "Takže vy nejste se mnou příbuzní?" zeptal jsem se. Přikývl: "Přesně tak. A teď mě omluv, musíme se připravit na lov."

Bez váhání jsem se zvedl a zamířil k oné šedé vlčici. Vypadala, že spí, ale když jsem přišel blíž, měla jedno oko trochu nastevřené, jako by pozorovala celou dobu dění v táboře. Když mě uviděla, otevřela i druhé oko a zvedla hlavu. Trochu zavrtěla ocasem. "Pročpak nejsi s ostatními tvými sourozenci?" zeptala se se zájmem. Podíval jsem se směrem k doupěti našich rodičů, u které si hráli: "Chytají tam brouky... A ani nevím, co na tom vidí a co je u toho baví. Jsem na ten hmyz prostě moc rychlej!" zamumlal jsem. "Jednou budeš určitě nejrychlejší člen smečky," pousmála se a šťouchla do mě čumákem. Hrdě jsem se napřímil. Pak jsem se na jí podíval: "Ty bys chtěla vlčata?" Ani nevím, kde se ve mě ta otázka vzala. Ale vypadala, že by byla dobrá matka. "No... Ano," sklonila hlavu: "Ale to bych musela být alfa vlčice. A to se asi nikdy nestane," povzdechla si. Zdálo se, že už o tom nechce mluvit. Opatrně jsem proto vycouval a rozeběhl se k další noře, zrovna té, kdy spali mí bratři. Konečně je poznám!

Zrovna oba dva vylezli z doupěte ven. "Kdopak to tu je?" pousmál se jeden: "Že by náš minibráška?" Sklonil jsem hlavu. "Alespoň se poznáme," řekl druhý a já se na ně s nadějí podíval. "Tak dobře," povzdechl si první: "Jmenuji se Upřímný." Byl čokoládově hnědý s bílým hrudníkem a tlamou. Podíval jsem se na druhého. Ten byl temně černý a asi o hlavu vyšší než Upřímný. Pod srstí se mu vlnili svaly a měl ostré drápy: "Jmenuji se Bojovný."