I also have feelings..

21.

Pustil moje ouško a snažil se rozhlédnout. Chtěl jsem mu pomoci a tak jsem se nadechl, zda neucítím její vůni. "Není tu..." Řekl jsem trochu těžce a svůj stisk nohou jsem zesílil a více začal pohybovat boky.  

"Nechtěl by jsi si ho tam rovnou strčit?" Řekl jsem frustrovaně, protože boule v úzkých kalhotách dosti bolela. Pak se ale přiblížil k mým rtům a já ucukl. Nechtěl jsem mu dát pusu. Bylo to moc osobní. Věděl jsem, že pokud se nechám políbit už se z toho nikdy nevyhrabu.

Když uhnul, moje tělo jakoby dostalo facku. To ke mně opravdu nic necítí? A já mu chtěl dát své tělo? Měl jsem ho rád, měl jsem ho opravdu velmi rád, možná ho miluji, ale to nedokážu říct najisto, protože jsem milován nebyl a u nás doma... Tam láska nikdy nebyla. "P-promiň..byla to chyba.." Řekl jsem zahanbeně a zadržoval slzy. Seskočil jsem dolů a rozutekl se pryč, proběhl jsem kolem služebné, s kterou si tak rozumí a smutně se na ni usmál. Zabouchl jsem dveře, shodil ze sebe džíny a zalezl pod mou milovanou postel. Jsem idiot. Můj bok mi vysílal do těla strašné křeče, ale jen jsem zavřel oči a snažil se pravidelně dýchat.  

Rozhodnutí bylo těžké, buď ho políbit a tím sobě i jemu ujistit svou náklonnost nebo to nechat být a zlomit ho. Jenže jsem přemýšlel pravděpodobně moc dlouho a když jsem byl rozhodnutý pro polibek, on utekl pryč. Rychle jsem si vzal věci a utíkal do domu. Akorát když jsem otevřel dveře, slyšel jsem bouchnutí dveří nahoře. Hodil jsem na zem tašku a utíkal za ním. Bylo mi jasné, že bude u mě v pokoji.

Ležel jsem tam jako hromádka neštěstí a u postele byla i ta služební. Něco mi říkala, no neposlouchal jsem ji. Mou tvář už zdobí plno slz a je mi všechno úplně jedno. Proč jsem si vůbec myslel, že mě může rád?  

Došel jsem do pokoje a poslal služebnou pryč. Sundal jsem si sako a lehl si na podlahu a přitáhl se k němu. Jemně jsem ho pohladil po ocasku a následně ho přitáhl k sobě trochu se vzpíral, ale nakonec jsem jej vytáhl a posadil se společně s ním na postel.

Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal. Není to tak, že bych všechny své city prostě zahodil, ale nechtěl jsem být jen jeho hračkou. Když mě vytáhl a sedl si se mnou na postel, můj bok najednou přestal, ale i tak jsem se za něj chytil. "Slíbil si ... že už to nebude jako u otce.." Řekl jsem potichu a smutně, moje oči opouštělo množství slz, dal jsem si ruce do klína a mačkal jimi svůj ocásek.  

"Já.. Nejsem jako tvůj otec... Nebo ti tak... přijdu?" nechtěl jsem to ani vyslovit. Asi nevydržím jestli mi řekne, že mu jeho otce připomínám... Trochu se mi zaleskla očka a tak jsem rychle párkrát mrkl. Nechtěl jsem, aby viděl mou slabost.

Možná troš- ne! Ne, ne, ne! Yoongi je jiný, je lepší, dal mi něco, co ještě nikdo, nemohu mu zazlívat, pokud ke mně nic necítí, určitě na to má své důvody. "Promiň Yoongi! Nemyslel jsem to tak! Ani trošičku se mu nepodobáš! Prosím promiň..." Silně jsem ho objal a začal vzlykat.  

Oddechl jsem si a pevně si ho přitáhl k sobě do objetí. "Víš... Já ti nechtěl ublížit." Šeptal jsem mu do ramene stále pevně tisknouc ho k sobě. Potřeboval jsem, aby byl, co nejblíž u mě a neměl šanci mi nikam utéct. "Víš..." Zašeptal jsem, ale mojí myšlenku přerušil klepot na dveře. "Yoongie.. Zlatíčko jsem doma." Bylo to jasné. Je opilá.

"Vím, že ne .. Mrzí mě, jak jsem se choval .." Řekl jsem a snažil se ho mít co nejblíže u těla. Chtěl něco říct, ale v tom se ozvala jeho matka, rychle jsem z něj slezl, aby to nebylo podezřelé a otřel si slzy. Když jsem však ucítil vůni alkoholu, ztuhl jsem.  

Matka otevřela dveře. Měla na sobě rozepnutou halenku, takže ji byli vidět přednosti, sukni po kolena a v ruce měla kabelu. "Už si půjdu hajnout. Ty si tu můžeš klidně vyšukávat s tím svým kamarádem. Myslíš, že jsem tak blbá a nepoznala to. Mamince se nemá lhát, zlatíčko. A teď mi dej pusinku na dobrou noc a já půjdu spinkat." Mlela jedno přes druhý a přitom se opíral o futra.