I also have feelings..

3.

Seděl jsem nervózně na posteli a čakal. Třes mého těla nepřestával a mě začali napadat špatné myšlenky. Zabijí mě? Nebo mě prodají na uspokojení nějakého starého pedofila? Co je na mě tak vzácné, že jen mnou mohl otec zaplatit všechny jeho dluhy? Začal jsem se třást ještě víc, ocásek stále obmotaný okolo těla a ouška stále dole. Přitáhl jsem si nohy k tělu a objal si je rukama.

"Teď úplně nevím..." Otevřel velký blok a našel tam jeho jméno. "Měl by být v přízemí, pokoj 34." Řekl nervózně. Vzal jsem si s sebou klíče a odešel směr nový přírůstek. Odemkl jsem masivní dveře a vešel dovnitř. Na posteli jsem uviděl třesoucíse podvyživené stvoření.

Jakmile jsem slyšel otevření dveří, přál jsem si, abych se vypařil. Zvedl jsem pomalu pohled a ve dveřích stál další muž. Vypadal krásně a zároveň tak chladně. Když vešel, moje tělo ztuhlo. Co teď? Mám se pokusit uprchnout? Pozorně jsem sledoval jeho pohyby.

Vzal jsem si židli z rohu místnosti a sedl si naproti posteli. "Nemusíš se mě bát." Řekl jsem bez nějakého citového zájmu. " Víš co teď budeš dělat? Už jsi dnes jedl? Máš vůbec nějaké věci?"

Sedl si přede mně. A začal na mě chrlit otázky. Měl nádherný hlas, ale nebylo v něm slyšet žádnou emoci mně známou.
"Um..N-ne... "
Řekl jsem potichu.
"Tady!"
Řekl jsem rychle a dal svůj batoh před sebe, aby se na mě stále nedíval.

Stoupil jsem si a batoh mu vzal z ruky. Vše jsem z batohu vyndal na postel. Prohlédl jsem jestli nemá něco podezřelého. "To je všechno?" Podíval jsem se na hromádku oblečení a jednoho malého plyšáčka. "A co máš rád za jídlo?"

"M-měl bych mít něco jiného?"
Nervózně jsem se koukl na své ruce. Co si o mně asi myslí?
"Nemám oblíbené jídlo, většinou jsem dostal granule nebo maso, které zůstalo a vodu.. "
Řekl jsem popravdě. Proč se stále tak ptá? Proč ho to zajímá? Nikdo se dosud nezajímal.

"Ne jen je toho docela málo." Odvětil jsem a zkoumávě jsem si ho prohlédl. "A jíž i lidské jídlo?" Usmál jsem se. "Stoupni si, pohlednu tě." Musím zkontrolovat, jestli nemá nějaký telefon, odposlech či tak něco, nesmím ohrozit naší firmu.

"N-nejsem si jistý, co všechno si představujete pod pojmem 'lidské jídlo.' "
Řekl jsem zahanbeně. Proč bych se měl postavit? Co ode mě chce? Zmateně jsem se na něj podíval a pomalu se postavil na roztřesené nohy, ocásek a ouška stále při těle. Svýma rukama jsem si objímal hruď a snažila se trošku schovat před jeho pohledem.
,, Z-zbijete mě? "
Řekl jsem a sklonil jsem hlavu.

"Dobře." Na telefonu jsem napsal Vedoucímu ať je tu do patnácti minut nějaké teplé, dobré jídlo a půl litru mléka. "Neboj nezabiju tě, ale sundej si tu mikinu, ano? " Odstoupil jsem a nechal ho, aby měl prostor pro svléknoutí.

Vyvalil jsem oči. Svléknout se?! To nepřipadá v úvahu! Nebo ano? Nechci, aby mě zbil, ale také se zde před ním nechci svlékat.
,, To ne! P-proč? "
Vím, že je to jen mikina, ale mé potrhané a trochu krvavé tričko nebude asi vhodnou vizitkou.

Nehodlal jsem se s ním hádat a přistoupil k němu. "Můžeš si vybrat... buď se tady ochotně svlekneš z mikiny, nebo sem pošlu tu gorilu, co tě přivedla a u té ti nezaručím co ti udělá." Propálil jsem ho pohledem a dal ruce v bok. Čekal jsem co se bude dít a zatím ho skenoval pohledem.

Lekl jsem se, když dokončil větu a zabíjel mě pohledem. Fajn Jimine.. vždy by měl být první dojem dobrý a stojíš na tenkém ledě. Vedl jsem s sebou vnitřní rozhovor a začal si pomalu dávat mikinu a odhalovat tak své tělo, na kterém tričko jen tak viselo.

Úšklíbl jsem se a přistoupil k němu. Se strachem v očích mě pozoroval. "Teď se nehýbej." Ruce jsem mu položil na hlavu a prohrábl mu vlasy. Ruce jsem mu dal do rozpažení a osahal mu rychle břicho a záda, pak jsem si před něj dřepl a projel mu i kalhoty.