I also have feelings..

12.

Usínal jsem a přemýšlel přitom nad dneškem. Začínám mít pocit, že jsem nějaký talisman neštěstí či co. Když si vzpomenu, jak jsem na něj byl hnusný a on vzápětí na to mohl umřít .. Cítil jsem se hrozně. Měl bych se chovat adekvátně a respektovat jeho city, myšlenky a tak nějak všechno. Slyšel jsem jeho hlas z chody a začal jsem panikařit, protože jsem stále nebyl oblečen.

 Uviděl jsem Jimina, jak se snaží vstát a tak doktorka rychle zakročila a položila ho zpátky. "Nesmíte se vůbec pohybovat." Upozornila ho a já k němu přišel a pohladil ho. "Jak se cítíš?" Zeptal jsem se soucitně a pomalu, i když bych neměl, jsem začal hypnotizovat jeho odhalené tělo.

"Em.. noo řekněme, že mnohem raději bych se válel na gauči a sledoval nějaký film." Řekl jsem, abych trochu odlehčil situaci. "Myslím, že by si mě ale opravdu měl zabalit do bublinkové fólie." Zamyslel jsem se a chytil jsem se za modřinu, která po dnešku trochu otekla a pulzovala.

  "Neboj, to nebude potřeba, budu si tě hlídat jako oko v hlavě a vždy s námi bude jezdit bodyguard." Pohladil jsem ho po bříšku. Prostě jsem to nevydržel. Chtěl jsem si sáhnout a tak jsem jemně bříšky prstů jel po té jemné kůži.

Když se mě znovu dotkl, zavřel jsem oči a zapředl jsem. Fajn Jimine..si v tom až po uši, z tohoto už se nevymotáš.. Ozvalo se mé úžasné podvědomí, ale úspěšně jsem ho ignoroval. "Myslím, že po dnešku raději zůstanu ukrytý v posteli, zabalený v dece. "  Řekl jsem a dál jsem předl.

 "Budeš muset zůstat, ale až do dalšího dne zde." V tu chvíli jsem se obrátil na doktorku. "Přál bych si nadstandard s posteli navíc." Usmál jsem se na ní a ona se na mě široce usmála. "Samozřejmě. Takže dvojlůžko." Do ruky jsem vzal telefon a napsal služebné, aby nám přinesla věci do nemocnice. Za chvíli přišli nějací chlápci a Jimina položili na pojezdné lůžko. "Jste moc slabí, takže by vám chůze jen přitížila." Odůvodnila doktorka. Jimin se pokoušel, co nejvíce zahalovat. Vzal jsem tedy svou bundu a opatrně ji na něj přiložil.

Když se mě dotýkaly, cítil jsem se divně, nelíbilo se mi, že se dotýkali mé kůže..NAHÉ KŮŽE! "Měl bys jít domů, více se vyspíš a máš hodně práce.. " Řekl jsem a podíval se na něj, když mi dal svou bundu. Usmál jsem se na něj a moje tělo se uvolnilo.

 Ani omylem tě tady nenechám samotného. Šel jsem s ním až k výtahu pro lůžka, kde mě nenechali jet s ním, ale měl by přijet do čtvrtého parta. Rychle jsem začal utíkat po schodech a snažil se, co nejrychleji dostat nahoru.

"Ale to nic není, tady se mi nic nestane." Řekl jsem a mile se na něj usmál. Pak mě vyvezli do čtvrtého patra a on už tam stál opřený a vydýchával se. "Nemusel si utíkat." Zasmál jsem se mu. Začal jsem přemýšlet, jak ho donutit, aby šel domů, ať se alespoň jeden z nás vyspí dobře, dnes toho bylo i tak až příliš. Když jsme se dostali na pokoj, doktorky mě zkontrolovali a pak jsme zůstali sami. "Ty mi snad nevěříš?" Řekl jsem naoko uraženě a ohrnul jsem na něj spodní ret.

 Hluboce jsem dýchal. "Musel jsem utíkat." V pokoji jsem si sedl na gauč a čekal až všechno zapojí. Během toho jsem napsal Jinnie, aby dneska trochu pořešila firmu. "Věřím, ale přece tě nenechám v tak krásné dvoulůžkové posteli samotného." Zavrněl jsem a lehl si vedle něj.

Naskočila mi husí kůže a já těžko vydechl. Ucítil jsem jemné lechtání v podbřišku, ale moc jsem to neřešil. "Takže ti jde o postel? " Zeptal jsem se a ušklíbl se. "Možná by ti ji dali domů a já bych si mohl nechat tu tvou. Co myslíš? "Řekl jsem provokativně. 

"Neee. Jen nechci, aby si k tobě lehl někdo jiný." Usmál jsem se sáhnul na jeho ruku pod peřinu, přes kterou jsem jel pomaličku nahoru. Kousek za kouskem po předloktí, paži k ramenou a potom zase níže.

 Znovu mi naskočila husí kůže a já nepatrně povzdechl. Co to má být za pocit? Mým tělem prošla vlna tepla a já se nějakým způsobem přisunul k němu a začal se o něj jemně otírat, abych zvýšil kontakt a začal jsem příst. Bylo tak příjemné, když se mě dotýkal. "A tobě by vadilo, kdyby si ke mně lehl někdo jiný? Například jedna z těch pěkných sestřiček, které byly venku?" Řekl jsem první věc, která mě napadla a byl jsem si jistý, že ho naštve.

 Proč sem tahá nějaký piky. Přestal jsem se ho dotýkat, ruku stáhl k sobě, sedl si na gauč a nic nedělal. Za chvíli někdo zaklepal na dveře. Přišel jsem k nim, otevřel a stála tam moje služebná. Podala mi věci, já ji s úsměvem poděkoval a rozloučil se. Hodil jsem tašku na postel a zas si sedl na gauč.

"Oh ale notaaak ... " Zatvářil jsem se smutně, když nijak nereagoval, napadla mě úžasná věc.  "Oh..au..au..AU! " Trochu jsem s sebou škubl a čekal, zda ke mně přiběhne nebo ne, pokud nezabere můj momentální plán, tak jsem asi skončil a budu muset vymyslet něco nového. "T-to bolí.." Přivřel jsem oči a čekal.

"Co se děje?" stoupl jsem si pohotově k posteli. "Kde tě to bolí?" Koukal jsem se na něj vyplašeně. Chytl jsem ho ještě za ruku a on najednou přestal nějak naříkat a usmál se.

Když se postavil ke mně a chytil mě za ruku, obmotal jsem kolem něj ocásek a donutil ho zůstat při mně. "Nemůžeš mě takto opouštět, co kdybych náhodou spadl z postele hm?" Zazubil jsem se na něj a pozoroval ho. Čekal jsem, jak zareaguje, ale nehodlal jsem se ho pustit.

 "A já myslel, že ti něco bylo." Pustil jsem mu ruku a lehl si k němu na posteli zády. Kdo si jako myslí, že jsem? Ze mě si nebude dělat nikdo srandu tohoto typu. Ještě jsem se naštvaně uvelebil.

,, Yoongiii~ " Zapředl jsem mu do ucha a nalepil se na něj zezadu. "Nezlob seee ~" Předl jsem mu do ucha, obmotal jsem kolem něj ocásek a špičkou mu zajel pod tričko a jemně mu okusoval rameno.

 "Ahh~" Utekl mi jeden slabí sten ze vší té péče a raději jsem se k němu rychle otočil čelem, aby nezačal ocáskem bloudit ještě někam dál. Už mi nepřišel jako ten roztomilý kocourek. Byla to spíš dravá šelma, která dobře ví, co chce.

Zasmál jsem se a přitulil se k němu. "Um.. když jsem teď tak trošku 'nemocný', mohu mít na tebe prosbu?" Zeptal jsem se a ocásek volně položil na naše nohy. Myslím, že toto bude správná chvíle zeptat se ho o ty vzdechy, protože to zní tak krásně. Asi jsem divný. Začínal jsem nad tím přemýšlet.

 Zavibroval mi telefon. Otevřel jsem ho a uviděl zprávu od Dahyun o tom, že si uvědomila, že mě zná a moc ráda by se, co nejdříve setkala. Nechal jsem to být a odpověděl Jiminovi. "Samozřejmě, že můžeš" Usmál jsem se a pohladil ho po vláskách.

"Ale musíš slíbit, že se nezlobíš." Zatvářil se trochu divně, ale nakonec jen přikývl. Fajn osudová chvíle, teď tě bude mít za úplného mimozemšťana, ale tak nevadí. Mluvil jsem sám se sebou. Nadechl jsem se a vydechl. ,, M-mohl by si ještě z-zavzdychat? " Zeptal jsem se a svou červenou tvář schoval do jeho hrudi.

 "Nevzdychám na povely." Řekl jsem v klidu, ale moje tělo říkalo něco jiného. Začali blikat všechna tlačítka v mém mozku a já to vůbec nepobral. Cože to po mě chceš? Vzdychat? Vždyť já... Oh můj bože proč by  jsi to chtěl? Kladl jsem mu otázky, ale pouze v mé hlavě.

"Byla to jen otázka, nemyslím to špatně a také tě nechci nutit .." Řekl jsem a po chvíli jsem se začal všelijak kroutit. "Začínám přemýšlet, jak v těch džínách můžeš existovat.. " Snažil jsem se najít nějakou pohodlnou polohu a přitom jsem se více a více odsouval od Yoongiho. "Ahh ... vzdávám to.."  Vydechl jsem poraženě.