His Princess

Pokec

Marinette

Jakmile jsme vstoupili do klubu, všude bylo hodně lidí. Většinou byli oblečení podobně jako my, takže jsem byla ráda, že jsem sem jako jediná nešla v normálních věcech. Ono by to možná i bylo jedno, protože tady si každý hleděl svého. Nebo to tak na první pohled aspoň vypadalo.
Najednou jsem měla pocit, jako by mě odněkud někdo pozoroval. Když jsem se podívala směrem k baru, uviděla jsem páry dvou zelených očí. Byly mi hodně známé.
„Lidi, koukněte se k baru," upozornila jsem Alyu a Nina na osobu sedící na jedné z pěti barových židlí.
„To snad není možný. Co tady dělá Černej Kocour?" zeptal se Nino.
„To netuším, ale zřejmě ho zajímá jenom jeden člověk," řekla Alya mým směrem.
„C-co tím myslíš?" vykoktala jsem, ale věděla jsem naprosto přesně, co má moje nejlepší kamarádka na mysli.
„Vidíš, jak na tebe zírá?" to byl zase Nino.
„Tak ať si zírá," pokrčila jsem rameny, ale cítila jsem, že jsem pořád smutná kvůli Adrienovi.
„Dojdu pro pití, zatím najďete místa," usmál se na nás Nino a pak odešel k baru.
S Alyou jsme se na sebe podívaly. Moc míst k sezení tady nebylo, vlastně všechny stoly byly obsazené a hudba hrála opravdu hlasitě. Nakonec jsme se rozhodly, že půjdeme za Ninem.
„Místo nikde není, takže musíme zůstat tady," snažila jsem se překřičet ten hluk a Nino potom přikývl.
„Jasně," řekl jenom a já si sedla na jednu že čtyřech volných židlí. Alya a Nino udělali to samé.
Já jsem se podívala na svou sklenku rumu a ti dva si mezi sebou povídali.
„Můžu si přisednout, princezno?" zaslechla jsem zničehonic pro mě až moc známý hlas.
„Proč ne," pokrčila jsem rameny a vypila to, co bylo ve skleničce. Další jsem si pro jistotu nedávala.
„Copak se dneska stalo, že vypadáš tak smutně?" zeptal se starostlivě Kocour. Takového jsem ho neznala. Vždycky, když byl se mnou jako Beruškou, tak sázel vtípky jeden za druhým. Teď to i vypadalo, že se dokonce o někoho zajímá.
„Vážně tě to zajímá?" zeptala jsem se. Když jsem se podívala na Alyu a Nina, povídali si spolu a byli už docela sjetí. Bylo to zvláštní, protože jsme před chvílí přišli.
„Jo. Chci zjistit, proč je moje princezna smutná," řekl Kocour upřímně a já se jen uchechtla.
„Ale prosím tě. Všichni víme, že tvoje princezna je Beruška, tak mi tak neříkej, buď té lásky."
„Berušku sice miluju, ale ona mě ne. Protože kdyby jo, tak už jsme dávno spolu," pokrčil Kocour rameny a já se na něj snad poprvé od té doby, do si ke mně přisedl, podívala.
Nevím proč, ale najednou mi ho bylo tak nějak líto a mohla jsem za to já. Byla jsem totiž Beruška a stejně jako Marinette jsem milovala jen Adriena Agresta, nikoho jiného.
„Tak to já mám taky zlomené srdce," vydechla jsem.
Kocour zpozorněl. „Fakt?"
„Jo. Dneska s námi měl jít ještě jeden můj kamarád, ale otec ho nikam nepustil. Je na něj přísný, aniž by si to vlastně zasloužil. Adrien nedělá nic špatného, ale přesto musí otce poslouchat na slovo."
„Tak to znám až moc dobře. Taky to mám doma strašný," přiznal se Kocour. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že to má doma v pohodě, ale každý asi nemá takové rodiče jako já.
„Hele, přes tu hudbu tě skoro neslyším, nechceš se jít někam projít?" navrhla jsem, protože jsem se chtěla o Kocourovi dozvědět víc a neměla jsem kvůli hlasitým zvykům v plánu přeslechnout jediný detail.
„Jasně, klidně," souhlasil Kocour a já se ještě rychle rozloučila s Ninem a Alyo, načež jsme spolu s Kocourem vyšli z klubu.