His Princess

Dohady

Marinette

Otevřela jsem oči. Chvíli jsem nevěděla, kde jsem nebo kolik je hodin. Pak jsem si ale vzpomněla na včerejší večer. Na to, jak jsme spolu s Kocourem tančili po pokoji v doprovodu pomalé hudby a na jeho blízkost. Na tváři se mi proto začínal objevovat úsměv.
Jako Berušce by se mi to asi nelíbilo, ale jako Marinette jsem to potřebovala. Vážně potřebovala.
„Tikki?" podívala jsem se s obavou na svou kwami. Právě mi totiž něco došlo.
Tikki se probudila a podívala se na mě. Trochu mě mrzelo, že ji musím budit, ale měla jsem špatné tušení. „Copak je, Mari?"
„K-kolik je hodin?" vykoktala jsem a Tikki se podívala na mobil, který byl u ní.
„Marinette, asi máš průšvih," řekla a její oči se o dost zvětšily. Bála jsem se, aby jí nevypadly z důlků.
„Jak to myslíš?" nechápala jsem.
„Ty jsi nezaspala jenom půl hodiny nebo dvě. Ty jsi zaspala celou školu!"
„Cože?!" vykřikla jsem a můj hlas se rozléhal po celém pokoji. To by ten její výraz vysvětlovalo.
Nevěděla jsem, co mám dělat, protože tohle se mi ještě nestalo. Rodiče o tom určitě neměli ani tušení, takže jsem usoudila, že nejlepší bude, když jim to neřeknu. Jenže co teď? Co když jim budou volat ze školy a oni se to tak dozvědí?
„Tikki, co mám dělat, tohle je průšvih jak něco!" Nepřestávala jsem panikařit, ale v tom jsem si všimla, že tady Tikki není.
„Tikki?" zeptala jsem se opatrně, když jsem ale uviděla na své posteli sedět Černého Kocoura. Kde se tady vzal?
„Kocoure!"
„Zdravím, princezno," usmál se, jenže mě do smíchu nebylo. Tohle se stát nemělo. „Co se děje, vypadáš, jako kdybys právě uviděla ducha," poznamenal a začal se smát.
„Něco horšího. Podařilo se mi zaspat celou školu." Kocourův smích se utišil, když jsem to říkala, ale jakmile bylo ticho, zase se rozesmál. Ještě chybělo, aby se začal válet smíchy po zemi.
Jako kdyby mi četl myšlenky, tak přesně to udělal a já se zmohla jen na pozorování té pouliční kočky.
„Kocoure? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se opatrně. Měla jsem o něj vážně strach, protože se nepřestával smát.
„Tak to je dobrý," řekl stále se smíchem.
„Ne, to není dobrý. Víš, co je to za průšvih?!"
„Tohle se mi ještě nestalo, takže ne," pokrčil Kocour rameny a mě něco napadlo.
„Hele, rodiče o tom nevědí, tak co kdybychom přišli dolů a ty bys řekl, že jsi mě před něčím zachraňoval, nebo že jsem ti pomáhala něco vyřešit?" snažila jsem se ho přesvědčit.
„Jako klidně, ale co když to praskne?" Bál se a já protočila očima.
„Nic nepraskne, když budeš spolupracovat."
„Někoho mi připomínáš, princezno," zamyslel se Kocour.
„Fakt a koho?" nechápala jsem.
„Berušku. Taky je vždycky tak rázná."
„Já, že jsem rázná?" Pozvedla jsem obočí. Vážně jsem to nechápala.
„Jo. Tak dobře, pomůžu ti, když to bude potřeba, ale pod podmínkou, že se spolu pak podíváme na film. A vybírám já," mrkl na mě a já si povzdechla.
„Bezva, to bude zase nějakej horor."
„To nemůžeš vědět," namítl Kocour.
„Jasně. Kluci vždycky vyberou horor," už mě to vážně nebavilo a radši jsem se psychicky začala připravovat na setkání s rodiči.
„A to víš jak?"
„Tak je to vždycky ve filmu," pokrčila jsem rameny.
„Jo, jenže tohle je skutečnost, ne film," Kocoura to evidentně hodně bavilo.
„Už toho nech a radši pojď."
„A bude teda ten film?" Ptal se pořád dokola.
„Kocoure!" povzdechla jsem si a vyšla ke schodům, které vedly dolů do naší kuchyně propojené s obývákem.
„Co je, já se jen ptám!" bránil se já se musela začít smát. Tohle byl prostě on.

***

Ahoj, tak tady máte další díl.^^ Doufám, že se vám tahle kapitolka líbila a dneska mě něco napadlo...
Jelikož mám tuhle knížku už tak nějak napsanou, mohla bych vydávat kapitoly každý den. 😇
Co na to říkáte? Napište mi do komentářů, jestli byste chtěli, nebo vám to stačí takhle 2x až 3x za týden. 😘
Budu ráda za jakýkoliv komentář 😍😘💞