His Princess

Zklamání

Marinette

„Promiň Alyo, trochu jsem se zdržela," omluvila jsem se, jakmile mi Alya otevřela dveře a vtáhla mě dovnitř.
„To je v pohodě, ale přece do toho klubu nechceš jít takhle," řekla a ukázala na moje oblečení. Měla jsem stejné věci, jako dneska ve škole. Mně to přišlo úplně normální, ale mojí nejlepší kamarádce podle všeho ne.
„Jak takhle? Co je na mém oblečení špatného?" zeptala jsem se nechápavě a pak si všimla, že Alya na sobě měla krásné oranžovo bílé šaty. „Alyo, ty šaty jsou nádherné!" vydechla jsem a dotkla se jejich jemné látky.
„Ty se ještě ptáš? Vždyť tohle nosíš pořád. Chce to změnu, Marinette. Improvizuj," usmála se a pak se ke mně otočila zády. „Zůstaň tady, něco ti přinesu."
Trvalo to pár minut a Alya se vrátila se dvěma šaty v rukách. Jedny byly světle modré, dlouhé po kolena a na světle se třpytily. Ty druhé byly zase tmavě růžové, ale stejné jako ty první. Jenže měly navíc světle růžovou sametovou šálku.
„Tak to je boží!" vykřikla jsem a okamžitě k ní přiběhla. Pak si ale všimla jedné věci. „Ale... Nejsou trochu odvážnější?" podívala jsem se na větší výstřih, kterým se značily obě šaty.
„Proč si myslíš, že je k nim ta šála, kočko? A navíc, bude tam Adrien," mrkla na mě a já zrudla.
„Takže je to jistý? Že přijde?" Doufala jsem, že její odpověď bude kladná.
„Nejspíš jo, zněl dost sebejistě, když říkal, že otce přesvědčí," usmála se Alya a pak mi dala do ruky ty růžové šaty.
Já jsem šťastně vydechla a bez dalších poznámek se šla převléknout do Alyina pokoje, zatímco ona byla v kuchyni, kde čekala, než přijde Nino s Adrienem.
Právě ve chvíli, kdy jsem si dávala kolem krku tu sametovou šálku, která mi splývala i po rukách, se ozval zvonek. To bylo jasné znamení.
„Marinette, dělej!" křikla na mě Alya a já se ještě naposledy podívala do zrcadla. Vypadala jsem docela dobře. Rychle jsem vzala kabelku, ve které se schovávala Tikki, a vyběhla z jejího pokoje.
„Už jsem tady, lidi!" doběhla jsem tam a když jsem uviděla ve dveřích jenom Nina v tmavém oblečení, došlo mi všechno. Ten Alyi výraz a i to, že je tady její kluk sám.
„Páni, Marinette, sekne ti to," zahvízdl Nino, ale mně byl jeho kompliment tak nějak jedno.
„Díky, ale... Kde je Adrien?" naklonila jsem se tak, abych se podívala, jestli se tam náhodou někde neschovává. Bohužel ale nikde nebyl.
„Adrien se snažil otce přemluvit, aby tam mohl jít s námi, ale ten ho bohužel nikam nepustil. Dělal, jako kdyby jít s námi ven, byla ta nejnebezpečnější věc na světě," povzdechl si Nino. Evidentně z toho taky nebyl nadšený...
„Je mi to líto, Mari. Neměla jsem tě sem tahat," Alya mě objala rukama kolem ramen, protože věděla, že jsem sem přišla jenom kvůli tomu.
Do očí se mi nahrnuly slzy, ale nechtěla jsem před nimi brečet. Několikrát jsem zamrkala, abych je zahnala. Proč vždycky na všechno skočím, i když je skoro jasné, že to nemůže vyjít?! Po této myšlence jsem se od Alyi odtáhla.
„Jestli se ti nechce, tak nikam jít nemusíme, kočko. Můžeme klidně zůstat tady a pustit si třeba nějaký film, něco si zahrát, nebo..." Alya měla spoustu nápadů, ale za tu krátkou dobu jsem pochopila, že se do toho klubu těšila. Nino podle všeho taky, takže by bylo ode mě hloupé, kdybych jim to takhle pokazila.
„Nesmysl," řekla jsem rázně a u toho cítila, jak se mé srdce láme na několik malých kousíčků. Věděla jsem sice, že Adrien nemůže za to, jaký jeho otec je,  ale tohle mě už trochu štvalo.
„Marinette..." Nino chtěl něco říct, ale já ho zvednutou rukou zastavila.
„Adrienovi otec sice zakázal přijít, ale nám to nikdo nezakazuje. Máme celý večer pro sebe, takže tam můžeme jít. Vidím, jak se oba těšíte a nechci vám kazit náladu." Všechno to byla pravda. „Půjdu tam s vámi. Přece jenom, byla by škoda si v těhlech krásných šatech nikam nevyrazit." Zatočila jsem se dokola a společně s mými přáteli se rozesmála.
„Tak jo, když jinak nedáš, Marinette," řekl potom ještě se smíchem Nino.
„Věřte mi. Já to zvládnu," nasadila jsem sebevědomý úsměv, přestože jsem se uvnitř tak necítila.