His Princess

Společný večer

Kocour

Marinette mě docela překvapila, když se zeptala, jestli bychom nešli ven. Zase ale byla pravda, že jsem ji nikdy netipoval na holku, co chodí do baru. Taky byl fakt to, že dneska se asi trochu odreagovat potřebovala...
„Takže... O čem si chceš povídat?" zeptal jsem se, když jsme ušli několik kroků od toho rušného místa. Tak nějak jsem totiž zapomněl, o čem jsme se bavili předtím.
„No říkal jsi, že to máš doma těžké. Něco jako Adrien," podívala se na mě se zájmem. Já se na moment zadíval do jejích krásných modrých očí.
„Tak nějak. Jenže můj otec... Nevím, přijde mi, jako kdybych mu byl úplně ukradenej. Vždycky, když potřebuju s něčím pomoc, tak mě odbyde. Občas si připadám, jako kdybych byl vzduch a on miloval jenom svoji práci." Už jsem si o tom vážně potřeboval s někým popovídat a Marinette mi na to přišla jako ta správná osoba. Věděl jsem, že by to nikomu neřekla, pokud bych sám nechtěl.
„To je mi líto," řekla soucitně.
„Proč? Vždyť za to nemůžeš," usmál jsem se.
„To sice ne, ale umím si představit, co musíš doma prožívat. Adriena otec skoro nikam nepouští, občas si prý doma připadá jako ve vězení," povzdechla si a pak se objala rukama.
Kdybych řekl, že to mám stejně, nejspíš bych se prozradil a to jsem rozhodně neměl v plánu. Proto jsem radši mlčel. Po chvíli mi došlo, že se pomalu loudáme směrem k domu Marinette.
„Ty už chceš jít domů?" zeptal jsem se, když jsme došli nedaleko jejich pekárny. Dlouho jsem tu nebyl.
„Já ani nevím. Jsem docela unavená, ale zároveň bych si prostě chtěla jenom s někým popovídat," pokrčila rameny a přitom se dívala na mě. Bylo mi jasné, co tím myslí.
„Tak to můžeme ještě někam zajít," navrhl jsem.
„Jo, třeba ke mně do pokoje," usmála se a já se musel začít smát. Měla zvláštní smysl pro humor.
„Proč ne," zakroutil jsem pobaveně hlavou.
„Půjdeme tudy, rodiče už budou stejně spát," řekla a chtěla otevřít dveře. Nebyl bych to ale já, kdyby mě hned něco chytrého nenapadlo. Zatavil jsem ji tedy následující otázkou:
„A co kdybych nás tam dostal já?" Marinette zřejmě pochopila, protože se usmála.
„Tak fajn, proč ne," souhlasila a já si ji vzal do náruče. Přišlo mi, že neváží skoro nic a taky se mi zdálo, jako kdybych držel Berušku. Ta byla lehká podobně jako Marinette.
„Pevně se drž," řekl jsem jí a pak jsme se velkým skokem dostali nahoru na její balkón.
„Možná to bylo lepší, než jít prostě jenom dveřma," začala se smát.
„Že jo. Dveřma přece chodíš každej den, tak to občas chce změnu," řekl jsem a pak ji postavil na zem. Chvíli se na mě dívala, ale potom přešla k poklopu.
„To asi jo," přikývla a pak ho otevřela.
„Nechceš jít na chvíli se mnou dovnitř?"
„Klidně na celou noc, princezno," mrkl jsem na ni a ona se trochu začervenala. Byla docela roztomilá.
Nakonec jsme skočili do jejího pokoje a Marinette potichu pustila nějaké písničky. Po chvíli začala hrát pomalá melodie.
„Smím prosit, slečno?" zeptal jsem se a natáhl ruku směrem k ní. Začala se smát.
„Samozřejmě," řekla nakonec a chytla se mé nabízené ruky. Já si ji přitáhl k sobě a společně jsme začali kroužit po jejím pokoji v doprovodu pomalé, ale přesto krásné hudby.