His Princess

Na Eiffelovce

Marinette / Beruška

S Kocourem byla vážně sranda. I když se chvílemi v tom filmu nedělo nic vtipného, dokázal mě rozesmát tak, že jsem se potom snad čtvrt hodiny válela smíchy po zemi. Doslova. Sice jsem ze začátku seděla na židli, ale díky mojí šikovnosti se mi podařilo z ní tak trochu spadnout.
Kocour odešel hned po konci té komedie, protože si vzpomněl, že musí udělat ještě nějakou práci do školy. Ta prý nemohla počkat do zítřka, takže se se mnou rozloučil.
Bylo pozdě odpoledne a já se zrovna dívala z okna na ulice Paříže. Už nějakou dobu se tu neukázal žádný padouch, což bylo dobré, protože jsme si mohli alespoň trochu odpočinout, ale zároveň mi mé druhé já tak trochu chybělo.
„Co bys řekla malé procházce, Tikki?" otočila jsem se na svou kwami, která poletovala vedle mě.
„Chceš se podívat, jestli se venku vážně nic neděje?" Tikki hádala správně.
„Bingo!" usmála jsem se. „Tikki, tečky!" zvolala jsem a po dlouhé době se ze mě zase stala Beruška. Bylo mi šestnáct, což bylo zvláštní, protože jsem tyhle schopnosti měla už opravdu dlouho. Během té doby se nám s Kocourem ještě nepodařilo Lišaje porazit. Doufala jsem, že to dřív nebo později dokážeme.
Když jsem se dostala na svůj balkón, slunce už zapadalo. Jenže mně to bylo jedno. Dneska jsem se chtěla prostě jen tak projít po Paříži a zjistit, jestli je všechno v pořádku. Opravdu se mi tenhle klid nelíbil.

*

„No, asi půjdu," vydechla jsem, když jsem se opírala o zábradlí na Eiffelovce. Už dávno byla tma a hodiny v mém kouzelném joju ukazovaly přesně devět večer. Chtěla jsem si udělat ještě nějaké věci do školy a zjistit, co se tam dělo dneska.
„Zdravím, má dámo," zaslechla jsem za mnou velice známý hlas. V tom okamžiku se moje plány změnily.
„Kocoure," usmála jsem se. „Už jsme se pěkně dlouho neviděli." Otočila jsem se k zábradlí zády, abych na něj viděla.
„To teda jo, ani nevíš, jak jsi mi chyběla," mrkl na mě a já protočila očima. Neříkal, že má ještě nějakou práci?
„Zvláštní, že ty mě vůbec," uchechtla jsem se.
„To bylo krutý," zavrčel Kocour a já se jen zasmála.
„Krutý ne, ale upřímný. Můžeš být rád, že ti nelžu." Sledovala jsem, jak jde ke mně a stejně jako já předtím se opře o zábradlí.
„Jasně," uchechtl se a díval se někam do dálky. „Taky ses šla podívat, jestli je tady všechno fakt v pohodě?" zeptal se a jeho oči se zaměřily na mě.
„Jo. Je to divný, ale je tady až moc klid."
„To jo. Sice máme hromadu času pro sebe, ale i tak je zvláštní, že se dlouho nic nedělo."
Pozvedla jsem obočí. „Tobě se stýská, že jo?" začala jsem si ho dobírat.
„Mně? Proč by se zrovna mně mělo stýskat právě po tý zrůdě?" zeptal se mě nechápavě, ale já věděla, že to bere jako srandu.
„Vypadá to tak," usmála jsem se.
„Moc vtipný, Broučínko!" Kocour do mě jemně strčil loktem.
„Už zase ty přezdívky?" povzdechla jsem si.
„Já myslel, že sis za ty roky už zvykla."
„Na to se nedá zvyknout," mrkla jsem na něj, stále otočená zády k zábradlí.
„Ale no ták!" ozval se pohoršeně Kocour a já se začala smát. Tohle bylo vážně lepší, než se věnovat škole.

***

Ahojte, tak tu máme další kapitolu.^^ Doufám, že se vám líbila. 💞😊
Budu ráda, když mi na ni napíšete názor, nebo dáte nějaký ten hlas, beru obojí. Vždycky mě to potěší... 💞
Jo a mám pro vás jedno překvapení. Jelikož dneska mám víc času, tak odpoledne nebo k večeru vydám další kapitolu. 😍💞😇

Less216💞