His Princess

Starosti

Marinette

Probudila jsem se docela brzo ráno. Teda, pro mě to brzo bylo, protože za pět minut mi měl zvonit budík. Pro jistotu jsem si vzala mobil do ruky. Chtěla jsem budík vypnout, protože jsem neměla v plánu riskovat ten řev. Bylo zvláštní, že mě to včera neprobralo.
Když jsem vzala mobil do ruky, vzpomněla jsem si na rozhovor s novináři, který rovnou vysílali i v televizi. Jestli to Kocour slyšel, je konec. Večer mi to bylo jasné ještě předtím, než jsem konečně usnula.
Povzdechla jsem si a vstala z postele. Tikki ještě spala, tak jsem ji nechtěla budit. Dneska se mohla prospat trochu déle. Šla jsem do koupelny a když jsem přišla, tak byla Tikki už vzhůru.
„Ahoj, Marinette," usmála se na mě.
„Dobré ráno, Tikki. Tak jak ses vyspala?" Trochu klišé konverzace, ale musela jsem se jí zeptat.
„Jo, dobře a co ty?" Určitě myslela to s tím Kocourem a já si povzdechla.
„No, nevím. Jak jsi včera říkala, je možné, že tu reportáž Kocour vůbec neviděl, takže si s tím nebudu dělat starosti. Prostě počkám, jestli se za mnou dneska nezastaví," pokrčila jsem nakonec rameny.
„Jasně," souhlasila Tikki a já se usmála. Bylo načase jít dolů na snídani.
„Ahoj, mami a tati," pozdravila jsem rodiče a dala jim pusu na tvář.
„Marinette, dneska jedeme k doktorovi, takže pekárna bude zavřená, kdyby se někdo ptal," řekla mamka, která si sedla naproti mě. Takže proto tady dneska jsou oba.
„Jo aha a kdy se vrátíte?" vyzvídala jsem.
„Až večer, chceme jít potom ještě nakupovat." To byl zase táta.
Takže budu sama doma!
Po snídani jsem se s rodiči rozloučila a vyšla z domu. Bylo zvláštní, že jsem zrovna já šla do školy včas. U schodů jsem potkala Alyu, která nečekala, že se tam objevím, proto se na mě chvíli koukala jak na zombie. Nakonec mi ale padla kolem krku.
„Páni Marinette, ty mě překvapuješ," usmála se na mě a já se musela začít smát.
„Já? A čím prosím tě?"
„Kdy ty chodíš včas?" nechápavě se na mě dívala.
„Občas to chce změnu," mrkla jsem na ni a potom jsme šly do školy.
Když jsme vešly do třídy, byl tam celkem zmatek. Někdo běhal po místnosti, někdo se zase s někým hádal. Co mě ale zaráželo bylo, že jsem mezi všemi těmi lidmi neviděla svou lásku. Adrien tu nebyl. Sice zbývalo pět minut do zvonění, ale on nikdy nechodil tak dlouho.
„Co je ti, kočko?" podívala se na mě starostlivě Alya.
„Adrien tu ještě není," řekla jsem, když jsme se posadily.
„Možná proto, že zvoní až za pět minut? Třeba zaspal. Nedělej, jako kdyby se to tobě nikdy nestalo," uchechtla se.
„To sice jo, ale už i Nino tady je a navíc mám takový divný pocit," povzdechla jsem si a podívala se na Nina, který se k nám najednou otočil.
„Nevíš, co je s Adrienem?" zeptala se Alya svého kluka.
„Nemám ponětí, neozval se mi," řekl Nino právě to, čeho jsem se nejvíc bála. Co když se mu něco stalo?!
Moje obavy se zvětšily ještě víc, když zazvonilo a syn slavného módního návrháře se v naší třídě neobjevil.

***

Ahoj, tak jsem sem dala další kapitolu. ❤💕💞💓
Doufám, že se vám líbila a jako vždy budu ráda za všechny hlasy, komentáře a přečtení... 😆😍😘💞

Less216💞