Spoiled girl <FF M&M>

Chapter Eight

S Kayce jsme se vydali na náměstí pro zmrzlinu, poté jsme se měli sejít s Macem a Tinusem, ale to by nebyl den, kdyby se něco neposralo. Protože pro zmrzku jsme se ani nedostali.
„Proč je zavřeno" hrála smutnou Kayce.
„Možná protože jsme úplně blbý a je neděle. A tady je tohle prostě v neděli zavřený" zasmála jsem se.

Martinus🚀♥️: Už jsme skoro tam kočky😌😎
Já: dobře myško🤪
Martinus🚀♥️: Proč myško?
Já: počkej, až vás uvidí Kayce, kočky přece myši pronásledujou ne?😎🤪
Martinus🚀♥️: Proč se s tebou bavím🙄
Já: protože mě tajně miluješ😌😂😂
Martinus🚀♥️: Si nějak věříš😄😌

To už jsem si jen přečetla, protože Kayce se dožadovala pozornosti.

„Mě to tu nebaví" zvedla se Kayce z lavičky a chtěla odejít, jenže nekoukala před sebe, ale koukala na mě, takže do "někoho" narazila.

„T-to si děláš prdel" rozbrečela se.

„Ahoj Tini" usmála jsem se na jednoho blonďáčka, který se stále divil Kayciiné reakci.

„Ahoj" pozdravil nás Mac, který taky přišel.

„Děláš si ze mě prdel?!" Křikla Kayce a hodila se Macovi okolo krku. Nad jejich výrazama jsem se jen zasmála.

„Proč nás taky tak nevýtáš?" Zeptal se mě naoko uraženě Tinus.

„Nějak se mi nechce" vyplázla jsem na ně jazyk.

„Tak kam půjdem?" Zeptal se Mac.

„Počkat, vy jdete s náma?" Kayce se začala rozplývat. Musela jsem se nad ní zasmát.

„Jsi řikala, že chceš poznat toho Marcuse, se kterým jsem si psala" pokrčila jsem rameny.

„To si s tebou vyřídím jakto, že jsi mi jako neřekla, že se bavíš s mejma idolama?!" Snažila se Kayce znít naštvaně, ale moc jí to nešlo. Takže jsme se potom začali smát.

  Už asi tak hodinu chodíme po městě.
Kayce s klukama jde přede mnou, já se táhnu vzadu a moc je nevnímám. Nemám o čem se s nima bavit, teda momentálně se jim do toho nechci plést.
   Procházíme parkem, viděla jsem lavičku a tak jsem si sedla. Oni si ani nevšimli, že s nima už nejdu a šli dál.
Sedím tu už tak půl hodiny, neozvali se mi, vsadila bych se, že ani neví, že tam nejsem, ale nemám s kým. Najednou si ke mně někdo přisedl.

„Co tu dělá holka jako ty sama?" Zeptal se mě hnědovlasý kluk.

„Sedí?" Zasmála jsem se.

„Vážně? Dostáváš zlatého bludišťáka za správnou odpověď" zasmál se. „Jinak jsem Ben" dořekl.

„Děkuji, můžete mi ho prosím zaslat poštou?" Zasmála jsem se taky. „Jsem Ema" prozradila jsem mu své jméno.

„Počkej. Ta Ema? Ema Henriksen?" Udivil se.

„Eh ano?"

„Konečně vím o kom se kluci na škole baví" zasmál se.

Povídali jsme si asi tak hodinu. Potom už jsem musela jít, šla jsem domů. Nevím jak se Kayce dostane k nám, ale upřímně je mi to jedno, protože se ani jeden z těch tří nesnažil zjistit kde jsem.
Je půl šesté večer a Kayce stále nikde.

Kayce🔒: spím u gunnarsenů, čus
Já: aha?
Kayce🔒: Nějakej problém zas?🙄
Já: jak jako zas?
Kayce🔒: furt máš s něčím problémy...🙄
Já: tak díky... KAMARÁDKO👍🏻🙃
Kayce🔒: přesně o tomhle mluvím, zase jsi akorát nepříjemná...
Já: tak promiň, ale beze mně bys je ani nepoznala, to zaprvé.... a zadruhé byla by jsi v pohodě, kdyby jsi byla s někým venku, on by si nevšiml, že tam nejsi a pak se ti ozval o 4hodiny později, že ani nejde domů? Ještě k tomu v Trofors ani nebydlíš...
Kayce🔒: my si všimli, že tam nejsi, jen jsme to neřešili🙄
Já: aha ještě lepší... víš co? Nechceš si k nim vzít rovnou věci? Nechceš náhodou tam umřít třeba?
Kayce🔒: na ty tvoje náladičky nemám čas🙄 čus
Já: já nemám náladu na tvoje oblečení v mojí skříni asi🙃 NAZDAR
Kayce🔒 si zobrazil/a vaši zprávu.

Ahojky zlatíčka♥️
Zase po dlouhý době tady😂
Snad se vám kapitola líbí♥️

Naty🔒

🚀Jeg elsker deg🚀